Neo-reakcionismus (NRx), část 1

Sumář neo-reakcionářských myšlenek. Ve prospěch relativní stručnosti z něj bylo obětováno množství důležitých myšlenkových komponent. Toto je snad alespoň z části odčiněno uvedenými odkazy na původní texty.  

“Cthulhu may swim slowly. But he only swims left. Isn’t that interesting?”

Mencius Moldbug

Úvod

Jak poznáme, že žijeme ve společenském systému, který nám dokáže dopřát maximální možný prostor k tomu, abychom mohli maximálně rozvinout nás lidský potenciál? Tušíme, že tuto příležitost nezískáváme v mnohých společenských uspořádáních, která lidská společnost vyvinula v průběhu svojí cesty historií a jež následně dokázala opustit ve prospěch systémů sofistikovanějších. Od vzniku prvních říší žili lidé po mnoho tisíc let v nejrůznějších variantách despocií, jejichž politika byla téměř výhradně definována libovůlí panovníka. Po časově omezené zkušenosti s antickými proto demokraciemi se dostávají ke spolu monarchie, v nichž je moc dělena mezi více aktérů, typicky panovníka, šlechtu a klér. Osvícenství následně přineslo jejich liberalizaci a monarchie absolutistické se přeměnily v monarchie konstituční. Naše nedávná zkušenost se pak týká opětovného experimentu se specifickými formami despocie – krátce živoucím fašismem a o něco delším komunismem. V současné době je pak dominantní formou vlády v západním světě demokracie. Normální čtenář vnímá zápolení posledně zmíněných alternativ vládnutí zhruba v následující interpretaci. Špatné režimy (fašismus, komunismus) postavené čistě na machiavelistických principech zahájily válku proti dobrým režimům (demokracie) definovaným principy otevřené společnosti a volné soutěže idejí; dobré režimy útok špatných režimů odrazily a tím dokázaly svoji morální převahu a správnou adaptaci na současný svět.

Jaké jsou další fundamentální rozdíly mezi fašismem a komunismem na straně jedné a demokracií na straně druhé? V nacismu, stalinismu a maoismu nacházíme četné známky velmi krutého zacházení s vlastním obyvatelstvem; v Československu 60. let, NDR nebo současné Číně už vidíme násilností méně, všechny tyto entity však jeví určitý sjednocující charakteristický pro despocii – jedna osoba či velmi malá skupina lidí mocensky ovládá celý stát a to prakticky ve všech oblastech. Takováto centralizovaná hierarchická struktura zcela zjevně absentuje v současných západních demokraciích. Demokracie nemá jedno centrum, jednoho vládce, a jedno politbyro. Co když je však i moc v demokraciích formována do despotické struktury, která se nachází v na první pohled špatně zřetelných útrobách systému? Nikoliv despotické struktury centralizované, ale despocie distribuované. Je něco takového vůbec možné? Představitelé směru zvaného neo-reakcionismus tvrdí, že Evropskou a Americkou politickou realitou současnosti je právě distribuovaná despocie, jež je přirozeným a nutným produktem demokracie respektive s ní splývá. Demokracie je pak právě z tohoto důvodu chápána jako společenská struktura patologická, stejně jako jí byl fašismus i komunismus. Ani ona totiž neumožňuje (či přímo aktivně brání) člověku naplňovat jeho lidský potenciál.        

Geneze neo-reakcionismu

Jak již napovídá samotný název, reakcionismus představuje myšlenkový směr, který upřednostňuje návrat společnosti do předchozího politického stavu, který obsahuje větší množství pozitivních charakteristik, než politický stav současný. Jde o jistou variantu konzervativního vidění světa, přičemž v poněkud vyhroceném smyslu referuje reakcionismus k pozicím tradicionalistickým a odmítá fenomén změny. Termín se začal častěji užívat v souvislosti s událostmi velké francouzské revoluce, v rámci nichž byly konzervativní síly (zejména katolická církev) organizovány do opozice vůči progresivním socioekonomickým změnám, které revoluce přinesla, a bojovaly za znovuustavení autority církve a monarchie. Neo-reakcionismus je pak speciální podobou reakcionismu, která se koncentruje na politickou realitu současného světa a vystupuje tedy především v opozici k demokracii. Jejími duchovními otci jsou americký softwarový inženýr Curtis Yarvin vystupující pod pseudonymem Mencius Moldbug publikující své příspěvky k tomuto tématu na blogu Unqualified Reservations a britský filozof Nick Land, který Yarvinovi teze rozvíjí v manifestu Dark Enlightement Manifesto. V dalším textu se budu z větší části vztahovat k těmto dvěma zdrojům rozšířených o mé nezávislé poznatky.

Kritika demokracie

Jak bylo naznačeno výše, demokracie staví svoji autoritu nikoliv na „pareto-optimální“ výslednici ideově zhmotněného celospolečenského konsenzu, ale na struktuře tzv. distribuované despocie, která vychází z intrikované interakce dvou mocenských jader – jádra politického a jádra občanského. Formálně je politické jádro nadřazené jádru občanskému, v praxi ovšem platí vztah inverzní, jádro občanské je silnější, než jádro politické. Tato mocenská inverze je přitom podstatou celého problému. Veřejné mínění neformuje občanské jádro, naopak, občanské jádro je silou, která ovládá veřejné mínění. Zatímco tradiční hierarchická despocie s jedním mocenským centrem potřebuje k ovládnutí svého obyvatelstva kontinuální represi, distribuovaná despocie dosahuje téhož za pomoci inverze formálního plynutí moci od politiky do všech dalších oblastí v méně zřetelné plynutí moci z prostoru občanské společnosti do sféry politické.

Občanské jádro. Občanskou společností rozumíme instituce vytvořené ke správě nebo řízení veřejných záležitostí, kterými jsou zejména média, akademická sféra, filantropie a tak dále. Formálně je tedy toto občanské jádro podřízeno jádru politickému, všimněme si ovšem třech znepokojujících znameních, která naznačují opak. První: Reputace institucí občanské společnosti je generována vně tradičně chápaný proces „skládání účtů“. Prestiž těch nejprestižnějších universit či tiskovin se v čase nemění a je vždy vnímána jako maximální možná. Tyto instituce musí být tedy buď dokonalé nebo nejsou nikomu odpovědné. Druhé: Zdá se, že instituce občanské společnosti jsou ideologicky koordinovány jakousi mysteriózní sjednocující silou. Všechny tyto prestižní instituce spolu vždy jaksi magicky souhlasí, přestože jsou organizačně oddělené. Neziskové organizace nacházejí podporu u universit, jejich profesoři stojí v jedné linii s mediálními komentátory, pokud jde o důležitá témata, zatímco média se prakticky vždy vyslovují ve prospěch aktivit neziskových organizací a všichni společně produkují jakési ucelené kolektivní vědomí, které představuje tu jedinou správnou společenskou filozofii. Třetí: Jednou tendencí této mysteriózní sjednocující síly je také snaha neustále posilovat mocenskou pozici všech aktérů, které koordinuje. Občanská společnost vždy prosazuje myšlenky, které jí samotnou posilují, nikdy takové, které by ji mohly oslabit. Více bude k této záhadné síle napsáno níže. Čtenář si možná vzpomene na zavedený termín „deep state“, který se pro popis tohoto mocenského jádra používají jiní autoři v jiném kontextu. Yarvin pak pro jeho pojmenování volí termín „katedrála“, který má asociovat představu skutečné katedrály ovlivňující životy lidí nikoliv prostřednictvím formalizovaného procesu, ale svojí autoritativní aurou.  

Politické jádro. Formálním centrem moci je volené jádro politické. Uplatnit svoji moc je však velmi těžké, jste-li do funkce voleni jen na pár let a velká část vašich postupů je určována procesy, které byly ustaveny již před vaším příchodem. Je známo velké množství případů, kdy ani půl roku po volbách nebyla ustavena vláda, aniž by však byl chod státu jakkoliv ochromen. Od voleb roku v roce 2010 trvalo v Belgii sestavit vládu rekordních 589 dní, růst HDP za rok 2011 byl přitom 1,7% a v roce 2012 pak 0,7%, což překonalo růst sousedního ekonomicky a sociálně velmi podobného Nizozemska, které mělo v té době vládu stabilní. V roce 2017 bylo obdobím dlouhého bezvládí postiženo naopak Nizozemsko, celkem 225 dní, jeho hospodářský růst za tento rok byl na úrovni 2,9% a převyšoval tentokráte růst Belgický, kde však byla vláda ustavena. Je k dispozici mnoho výzkumů, které ukazují, že volební sliby jsou plněny jen z velmi marginální části a lze předložit i argument, že bez ohledu na to, zdali je u formální moci pravice, či levice, dlouhodobý politický trend má jasně levicové směřování, což ukazuji v tomto článku a v podobném duchu se vyslovuje i konzervativní politický komentátor Roman Joch zde. Také důvěra v parlament bývá ve všech demokratických zemích tradičně velmi nízká, což dále odráží skepsi obyvatel státu v jeho reálné možnosti. Parlament není centrem moci, je pouze jakýmsi „svazkem moci“. Parlament ve skutečnosti moc nedrží, ale deleguje ji do formálně nižších pater systému úžeji spjatým s občanským jádrem, ve kterém působí technokraté. Reálná výkonná moc v těchto nižších patrech pak již není ve výkonu svých pravomocí omezena časovým vymezením svého mandátu. Poslanci, senátoři ani prezident nejsou státníky v pravém smyslu slova. Nediskutují své politické vize jako Cato nebo Cicero, pouze čas od času předříkají proslov napsaný někým z jejich týmů. Jejich reálnou úlohou je PR a „fund raising“ realizovaný ve prospěch občanského jádra. Legislativní změny pocházejí ze dvou zdrojů – aktivistů rekrutovaných občanským jádrem a lobbistů pocházejících z téhož prostředí. Aktivisté chtějí svůj podíl na moci, lobbisty zajímají peníze. Ve členských zemích Evropské Unie je situace ještě bizarnější. Analytici například odhadují, že přes 70% Českých zákonů je naším parlamentem pouze přejato z EU, místní aktivisté a lobbisté se tedy podílejí na formování pouhých 30% ustanovení, zatímco samotní voliči mají vliv na svých jistých 0%. 

Dynamika distribuované despocie

Podstatnou otázkou tedy je jakým způsobem a podle jakých pravidel probíhá formace reálné moci v rámci občanského jádra? Toto jádro tedy nepodléhá demokratické ani žádné jiné kontrole a není vůči nikomu vázáno jakoukoliv zodpovědností. Toto jsou parametry, které dělají z kultu moci despocii. Přesněji tedy distribuovanou despocií, ve které ovládá relativně úzká skupina obyvatel koordinovaná spontánní ideologickou silou většinu ostatních. Inverze mocenského toku nabývá následující pohyb. Správně by měli občané svobodně zvolit své politické zástupce, kteří je veřejně zastupují, o čemž budou média podávat informace. Reálně nejprve média (v koordinaci s dalšími institucemi občanské společnosti - katedrálou) indoktrinují správným názorem voliče, kteří pod jejich vlivem zvolí reprezentaci, kvalita jejíž PR a „fund raising“ činnosti podléhá vyhodnocovacímu verdiktu těchto mediálních, akademických a jiných institucí. Daný politik je následně katedrálou za svoji činnost buď odměněn a jeho šance na znovuzvolení se zvýší, či potrestán, načež odchází do politického důchodu.

Tento inverzní mechanismus popisuje detailněji N. Chomsky a E. Herman ve svojí knize Manufacturing Consent, kde ovšem neříká ovšem nic o tom, čím konkrétně je „výrobce souhlasu“ ve svých záměrech motivován. Nutno dodat, že občanské jádro není v této knize pojímáno jako klíčový mocenský kult, jak jej chápe neo-reakcionismus (pozn. Chomsky jako zdroj veškerých politických pohybů nesprávně identifikuje mezinárodní neokonzervativní militaristickou politiku a snahu korporátních kruhů obohatit se z přírodních zdrojů nacházejících se na vojensky obsazených územích. Tato interpretace, až může do určité míry platit, je ovšem jako jediné vysvětlení nefunkční a poněkud naivní).        

Jednotící mysteriózní síla občanského jádra, o které byla výše řeč, je universalismus a jeho politická projekce, kterou je progresivismus. Universalismus lze popsat jako filozofický koncept připisující určitým ideám univerzální platnost a aplikovatelnost – univerzálními hodnotami by měly být především rovnost, sociální spravedlnost, lidská práva, mír atd. To vše jsou samozřejmě hodnoty velmi ušlechtilé, má to však jeden háček. Nikdy jich není tolik, aby jich bylo příliš. Lze za ně bojovat prakticky do nekonečna a přesto jich nikdy jich nebude zcela dosaženo, jelikož v tomto úsilí nakonec vždy narazíme na biologický limit daný samotnou podstatou evolučního procesu. Lidé se rodí s různými dispozicemi a do další generace přejdou geny těch, kteří jsou na život v daném prostředí nejlépe adaptováni. Tento prostý fakt znemožňuje, aby bylo mezi lidmi dosaženo absolutní rovnosti. A přesto lze tuto skutečnost nazírat politicky a vnímat ji jako bariéru sociálního, nikoliv biologického rázu a v zájmu jejího odstranění bojovat (a potenciálně tedy získávat politickou moc) proti těm, kteří proklamují nutnost prostou biologickou realitu akceptovat. Tyto hodnoty proto slouží jako excelentní omluva toho, proč by měl každý individuální člověk a) porušovat zákony, b) měnit zákony, c) pokoušet se korigovat distribuci majetku, d) organizovat se s ostatními za účelem efektivnějšího dosažení bodů a, b nebo c, kdykoliv se mu zazdá, že je ve společnosti zrovna málo sociální spravedlnosti atd., respektive kdykoliv má dojem, že by se mu mohlo podařit prodat boj za tyto hodnoty veřejnosti, který mu bude výtahem k moci. Ušlechtilost boje za sociální spravedlnost atd. lze totiž vždy postavit nad jakékoliv zrovna platné zákony. Universalismus je kult moci a presentované universalistické hodnoty jsou skvěle se nabízející zástěrkou, za kterou lze schovat, a kterou lze použít v dosahování skutečného cíle, kterým je vždy moc. Ve společnosti formalistické v níž je formálně popsaná distribuce moci a realita s tímto popisem souzní je přítomné jedno pravidlo sociálně správného chování, kterým je respekt k zákonům. Naopak v universalistické demokratické společnosti je k dispozici enormně bohatá paleta operativních, taktických a strategických politických záhad, které mohou být všechny uplatněny ve službách moci. Vzhledem k tomu, že získání moci je vždy výhodné pro individua, která moc získají, v universalistické společnosti je pro každého výhodné být tak velkým universalistou, jak je to jen možné. Výsledkem této skutečnosti je, jako v každé dekadentní společnosti, deformace pobídek pro nalezení uplatnění v životě. Principiálním uplatněním mladých, energetických a talentovaných lidí se nestává produktivní činnost, ale intrikování za účelem dosažení moci. 

Praktické podoby

Vynikající "čítankovou" ilustraci nám poskytuje právě probíhající kulturní revoluce v USA, jejíž protagonisté postulují tezi „systémového rasismu“ (jež nebyl empiricky prokázán) ve snaze ji využít za účelem redistribuce moci ve prospěch radikálního progresivitu. Vezměme si další příklad typického defektu produkovaného demokracií. Mnoho mladých lidí je ochotno pracovat pro neziskové organizace za téměř minimální mzdu. Cíl těchto organizací je jediný – ovlivňovat politiku vlády, která je v demokraciích až příliš paralyzovaná na to, aby se rozhodovala samostatně, jak bylo popsáno výše (nevládní organizace by měly být pojmenovány spíše jako „paravládní organizace“). Tito mladí lidé z „nevládek“ jsou trubci pracující pro stát a neprodukují žádné zboží ani služby. Proč se natolik zajímají o tuto tak zvanou práci? Možná je to proto, že produktivní průmysl jejich zemí je paralyzovaná byrokracií až k naprosté absurditě. Také to však může být i proto, že jejich výplatou nejsou jen peníze, ale také právě ona samotná moc ovlivnit politiku a změnit svět, což je výplata, která produkuje žádoucí sociální status (tj. zvýšené šance k biologické reprodukci). Demokracii se vyplácí odměňovat své zaměstnance mocí, jelikož z důvodu aplikovaného universalismu nemá koherentní rozhodovací proces, který by limitoval poptávku po množství politických rozhodnutí. Potřeba rozhodnutí a rozhodnutí o rozhodnutí může v demokracii téměř neustále expandovat, a z toho důvodu lze tímto způsobem zaměstnat neustále rostoucí množství lidí usilujících o moc, kteří jsou dávkami moci také odměňováni. Toto je podstata principu „bobtnající byrokracie“, o kterém píšu na jiném místě. Neformální organizační struktura demokracie je poznamenávána konstantní tenzí a soutěžením mezi jednotlivými frakcemi „katedrály“, která není nikomu zodpovědná.

Korekční mechanismus?

Čistě teoreticky by měli být voliči schopni toto degenerativní metastázování zastavit, nikdy to však neudělají, protože jsou demokratickým státem v podobě nejrůznějších služeb upláceni a v akci je taktéž jejich iluzorní představa o tom, že vhozením hlasovacího lístku do urny pomohou konceptům jako je mír, svoboda a prosperita. Jeli možné přesvědčit lidi o tom, že demokracie je lékem na společenské neduhy, nikoliv jejich příčinou, pak je zřejmě možné přesvědčit je úplně o všem. Mnoho lidí v historii demokracie provádělo volební rozhodnutí, o kterých byli přesvědčeni, že povedou k míru, svobodě a prosperitě, ovšem místo toho vedly k válce, otroctví a chudobě. Problémem je, že zatímco obecně jsou válka, otroctví a chudoba jevy špatnými, pro určité skupiny lidí mohou představovat profit, zejména jsou-li nanášeny v malých dávkách. Podaří-li se vytvořit zpětnovazební smyčku, ve které je universalismus zdrojem války, otroctví a chudoby, ale činí tak způsobem, který odměňuje ty, kteří universalismus nejvíce propagují, vzniká nám bludný kořen, kolem kterého lze obcházen do nekonečna. Jako příklad takového bludného kořenu lze uvést blízkovýchodní mírový proces mezi Izraelem a Palestinou, který je nyní bezvýsledně projednáván přes více než 60 let. Lze vyslovit domněnku, že je to právě tento „mírový proces“, který není řešením, ale příčinou tohoto nekonečného konfliktu. Tento konflikt produkuje velmi pohodlný život plný smyslu, důležitosti a možnosti cestovat pro všechny angažované aktéry. Proč jej vlastně uzavírat? Není důvod. A přesně proto máme universalismus. Je to adaptivní politická filozofie v rámci defektivního demokratického uspořádání jehož podstatou je distribuovaná despocie. A naopak, je to universalismus, jehož výsledkem je demokracie, podobně, jako jsou jeho produktem tyto „mírové procesy“. Tyto entity nemají opodstatnění v žádném metafyzickém ani morálním smyslu. Prostě jen existují.

A o tom, jaké jsou alternativy, bude další část této eseje.

To be continued…