Ponurý vliv levice na nadcházející rozpad civilizace

Článek je projevem snahy o co největší možný nadhled nad vývojem celé naší civilizace s ohledem na dvě nejzákladnější politické orientace. Jak název napovídá, jedna z nich je odhalena jako archetypálně zlá.  

Jak víme, parlamentní demokracie již od dob svého vzniku generují levicové a pravicové vlády, které si navzájem předávají moc s téměř železnou pravidelností. V historii je spíše výjimkou jeli u moci vláda pouze jedné orientace po dobu delší než 10 let. Jsem však schopni vysledovat i trend, který se odehrává na pozadí těchto rutinních cyklických výměn a tím je dlouhodobý drift převažujícího politického myšlení a zaměření společenských institucí doleva. Pojmy „pravice“ a „levice“ nabývají v různých kontextech různých významů. Při jejich používání máme někdy na mysli zvýraznění distinkcí ekonomických, ve kterých chápeme pravici jako sílu propagující minimalizaci redistribuce ekonomických zdrojů ve společnosti, zatímco levice chce redistribuovat více. Jindy chápeme toto dělení prizmatem kulturním, ve kterém představuje pravice kulturní konzervatismus, zatímco levice má zájem vnášet do života společnosti fenomén změny a udávat jí tak opakující se impulz k pozitivnímu vývoji tedy progresi. V následujícím textu budu pojmem levice rozumět primárně právě kulturní aspekt tohoto politického dělení. Místo levice bych stejně dobře mohl používat pojem universalismus nebo progresivismus, který je jeho politickou projekcí, a místo pravice pak konzervatismus.         

Představme si, jak by byl asi vnímán současný konzervativní komentátor Ben Shapiro, kdybychom ho přenesli v čase o sto let zpět. Jeho názory by byly tehdejšími konzervativci dozajista považovány za levicové. Kdybychom následně podnikly stejnou operaci a přenesli oba myslitele o dalších sto let zpět, opět by byli oba dva vnímáni jako představitelé levicového vidění světa, přičemž náš Ben Shapiro by byl se svými současnými názory dost možná nejextrémnějším levičákem prví poloviny devatenáctého století.   

Historie se tedy vyvíjí levicově a zároveň vzniká také určitý oprávněný dojem, že levicové myšlení vítězí, jelikož levice má zkrátka pravdu a realizování jejích idejí přináší lidem více užitku. Může se zdát, že levici se daří ve svojí politice lépe aplikovat poznatky vědy, racionality a empiricismu. Pokud bychom přiznali levici lepší schopnost posuzovat realitu tohoto světa, potom bychom museli připustit, že i ty (a právě ty) nejradikálnější levicové postoje, jako je například transgenderismus pro děti, potraty bez jakýchkoliv limitů, kompletně otevřené hranice pro všechny, nebo požadavek okamžité implementace socialismu, jsou postoje, které jsou odvozeny empiricky a budou potvrzeny naší historií. Minimálně v případě pokusů o zavedení socialismu ovšem víme, že historie očekávané potvrzení nepřinesla. Domnělé potvrzování levicových není konzistentní s vědeckou metodou také proto, že je lze snadno identifikovat a to ještě daleko před tím, než jsou implementovány a otestovány. To je skutečnost, která vědecký přístup popírá. Bude politika naprosto otevřených hranic fungovat? Nikdo to dopředu neví, dopředu je ovšem jasné, že jde o ideu levicovou. Je možné, že v budoucnosti budou mít lidé zájem nejen o transgenderové lékařské zákroky, ale dokonce zákroky transdruhové a budou vyžadovat extenzivní biologický zásah do svého těla, aby mohli žít, jako zvířata. Transdruhové hnutí za osvobození by naprosto jistě bylo hnutí levicové. Takové hnutí dozajista jednou vznikne, aniž by bylo v době jeho vzniku zřejmé, že se lidem bude žít lépe, když budou zvířata.

Pokud je tedy levice na vítězné straně historie, aniž by vítězila na poli empiricismu, znamená to, že v přístupu k řešení událostí našeho světa je zakotven apriorní levicový bias. Jaká je toho příčina a jak ji lze vysvětlit? Domnívám se, že historie se posunuje doleva nikoliv proto, že levice má vždy pravdu, díky které zajišťuje obyvatelům našich koutů světa lepší život, ale proto, že levice splývá s inherentním zlem, které je součástí existence jako takové. Mnoho filozofů chápe zlo jako fenomén negativní, který je zasazen do přirozeného běhu událostí zlovolným aktivním zásahem. Arthur Schopenhauer ovšem rozpoznává, že zlo má naopak charakter pozitivní a je v našem světě přítomné samo o sobě, aniž by muselo být k jeho vyvolání vynaloženo jakékoliv úsilí. Je to naopak snaha dobro, které vynaložení úsilí vyžaduje. Když neuděláme nic, nestane se dobro, ale zlo. Zemřeme žízní a hlady. Aby se tak nestalo, musíme se dojít napít, napít se můžeme jen když máme vodu, vodu si musíme koupit za peníze, které musíme vydělat a kvůli tomu musíme mít práci, za kterou nás někdo zaplatí atd. Musíme vynaložit mnoho úsilí k tomu, abychom zabránili spontánnímu zániku vlastního života a hodnot, kterými se definujeme, ať už je jimi vlastní dům, mezilidské vztahy či cokoliv jiného. Ve fyzice je podobným spontánním destruktivním úkazem entropie, která představuje neustále narůstající chaos daného systému vlivem prostého plynutí času.

Co když je veškerý domnělý pokrok, za který levici vděčíme, jen deziluze a degenerace? Instituce nejsou vývojem vylepšovány, ale pomalu ničeny a připravovány o své fundamentální poslání. Levicové ovládnutí historie je podobného rázu, jako když se fyzikálního systému zhostí entropie. A obojí je také zákonité. Co přesně vlastně degeneruje? Jsou to pravidla, zákony, zvyky a implicitně také dodržování slibů i závazků v tom nejširším kulturním smyslu. Ničení těchto struktur je přitom základním operačním módem levice. Takzvaného pokroku je dosaženo díky destrukci předchozí sítě vztahů, nejlépe pak dokonce její neřízené destrukci, kterou je revoluce. Pravidla se samozřejmě musejí vyvíjet, to je ovšem něco jiného, než když se pravidla porušují. Vývoj pravidel systém posiluje, jejich porušování jej naopak oslabuje. Pokud se porušují pravidla, zaniká mezilidská důvěra a postupně padají všechny pilíře společenské smlouvy. Proč tedy naše společnost navzdory této interpretaci neustále bohatne a kvalita života se zvyšuje? V celé rovnici se vyskytuje ještě jeden element, kterým je technologický pokrok. Volání levičáků po zlehčování pravidel i jejich porušování a odmítání trestů za jejich porušování, je dlouhodobě udržitelné a proveditelné jen proto, že nám nové technologie umožňují neustále zvyšovat efektivitu práce s naším prostředím. Postupující technologie nám dopřávají možnost osvobozovat se od nutnosti dodržovat pravidla, aniž by to vedlo ke zjevným negativním důsledkům. A to je důvodem skutečnosti, že mají levičáci navrch. Jak technologie akceleruje, získává levice stále se obnovující příležitost k tvrzení, že její politika destrukce funguje. Ničení pravidel, zákonů a zvyků se zdánlivě potvrzuje jako správné.

Není to vše tedy vítězstvím člověka proti přírodě? Možná, ale možná také ne. Představuje-li technologický vývoj substitut k internalizovaným lidským technologiím jako jsou disciplína a pravidla, jež jsou kontinuálně podrývaná levicovým působením, stáváme se na technologickém vývoji naprosto závislými. To je stav fundamentální dekadence. Technologické inovace zakrývají naší postupující společenskou degeneraci, která by byla jinak zjevná. Levicoví aktivisté budou své nároky na ohýbaní pravidel neustále zvyšovat, budou chtít zničit víc a víc norem, až do té doby, kdy to podryje samotnou společenskou základnu, která nám umožňuje technologický vývoj generovat.

Domnívám se, že destruktivní vliv levice zatím nebyl demaskován nikoliv pouze kvůli konfirmačního biasu, o kterém hovořím výše, ale také kvůli způsobu, jakým je levicový memplex šířen. Špatné ideje se dokážou replikovat stejně efektivně jako virová onemocnění. Modelovat šíření idejí, jako by šlo o šíření virů z jednoho lidského vědomí do druhého, je v současnosti populární způsob konceptualizace, jemuž dali formálnější rámec myslitelé jako R. Dawkins a D. Dennett. Jednotka kulturní informace je popisována jako mem, komplexní soubor memů respektive ucelená ideová doktrína pak jako memplex, jímž se v dílech těchto autorů nejčastěji označuje náboženství. Memplexem je však i levicová ideová škola, stejně tak jako škola pravicová. Pravicový memplex se šíří ponejvíce prostřednictvím institucí jako jsou církve, malé komunity, venkovské organizace, a rodiny. Tento memplex cílí na nižší střední třídu, venkovské obyvatele, členy armádních složek nebo okrajové náboženské komunity. Mechanismus jeho transmise je pomalý, mezigenerační a dokonce do jisté míry i genetický. Levicový memplex využívá pro své šíření masmédia, vládní a vzdělávací systém, cílí na městské profesionály, celebrity, učitele a akademiky. Mechanismus jeho transmise je rapidní a mediálně orientovaný. Levicový memplex zasahuje nejchudší obyvatele měst, ale také ty nejbohatší a nejmocnější členy naší společnosti. Z rychlého srovnání okamžitě vyplyne, že si tyto dva memplexy nejsou ve svojí potenci rovnocenné. Co jsou málo vzdělaní venkované a obtloustlí obyvatelé malých měst proti médiím, vzdělávacímu systému a korporátní elitě? Prakticky nic. Souboj pravice a levice tedy není soubojem vyrovnaných rivalů, levice má mnohem více kulturní síly.          

Historie má proto levicový směr, nikde však není garantováno, že se o svém vývoji dokáže historie inteligentně rozhodnout. Je to podobné, jako autoimunitní porucha lidského organismu. Ve společnosti není přítomen mechanismus, který zamezil levicové entropii kanibalizovat zdroj svojí vlastní regenerace. Naopak, do vzorce historického vývoje je zabudován přehřívací defekt. Technologický vývoj umožní levici vítězit, povzbuzena vlastním úspěchem levice akceleruje své nároky na ničení pravidel a společnost se posouvá dále doleva. Posléze ovšem probíhající levicová progrese předběhne benefity technologickým vývojem zabezpečené a začne dezintegrovat základní sociální vazby nutné pro reprodukci nového technologického vývoje. Výsledkem toho je imploze celé společnosti. Podobně, jak je to s cenovými bublinami na burzách. Nastane opravdu scénář imploze? Pokud něco nemůže postupovat do nekonečna, pak to znamená, že se to jednoho dne zastaví. Je tu samozřejmě teoretická šance, že bude technologický pokrok opravdu postupovat do nekonečna až k technologické utopii, ve které už by ovšem nefigurovali lidé, jak je dnes známe, ale všemocné bytosti s možnostmi bohů. Můžeme být i takovýmito optimisty, měli bychom být však spíše skeptiky. Technologický vývoj se může snadno zpomalit či úplně zastavit, když narazíme na technologickou bariéru. Možná se něco takového děje právě nyní. Levicový kanibalismus je ovšem na postupu, to vnímá každý kdo sleduje současné události v USA i jejich reflexi v těch největších amerických médiích. Nafouknutá bublina levicového memplexu možná brzy praskne a zažijeme katastrofální civilizační propad. Po staletích levicových výher nezůstává z fundamentálního sociálního přediva, které by tento nadcházející propad tlumilo, již téměř nic. Jakou konkrétní podobu by mohla smrt civilizace nabýt? Situace v USA by například mohla přerůst do regulérní občanské války mezi všemi identitárními skupinami, které se v současném konfliktu angažují, jejíž výsledkem bude chronická archo-tyranie, jak ji známe například ze Somálska. Vývoj však může být i úplně jiný. Sílící Woke hnutí se stane dominantní nátlakovou silou postupně transformovanou v neo-jakobínský kult správného myšlení vyžadující od všech členů společnosti aktivní podporu, která se stane podmínkou pro jakékoliv společenské a pracovní uplatnění. Nároky se budou stupňovat do naprosto paranoidních proporcí, jak je známe z dob Stalinismu, revoluce začne pohlcovat své děti a vše opět skončí rozsáhlým celospolečenským násilím válečného typu.

To vše se budeme v následujících obdobích postupně dozvídat.