Globální mírové uspořádání – model autarkických civilizací

Světový mít – jsme ochotni za něj vraždit a svádět o něj urputné boje. Přesto nám však stále uniká. Zde je krátký návod na to, jak jej s konečnou platností polapit a již nikdy o něj nepřijít.  

Na Západě vzniká tendence vnímat Ruskou invazi na Ukrajinu jako důsledek patologické megalomanie ruského prezidenta Putina, který, pozbyv jakéhokoliv kontaktu s realitou, vynáší svá rozhodnutí v době , kdy je mozek již zatahován závojem paranoidní psychózy. Objevují se také teorie o vrozené morální pokleslosti ruského obyvatelstva vycházející z biologického fundamentu ruského etnika. Takové vysvětlení povzbuzuje potřebné antiputinovské semknutí a rusofobní naladění, jež sjednocuje obyvatelstvo a aktivizuje jeho obranné psychologické a následně i skutečné  administrativně-procesní mechanismy, není však postaveno na realistickém základě. Napadení Ukrajiny je z hlediska humanismu nepřijatelné, zároveň je však podloženo logicky koherentním narativem, který šílený není. Tento narativ má přesah do hlubší i moderní historie Ruska a Ukrajiny, týká se ovšem také širší ruské zkušeností se Západem jako současným hlavním spojencem („svůdcem“) Ukrajiny, a jeho základním pilířem je prioritizace ruské bezpečnosti. Tento článek nemá za cíl ruský narativ detailně zkoumat, analyzovat jeho silné a slabé stránky, či jej srovnávat s narativem západním. Ambice tohoto článku jsou mnohem větší, ukazuje totiž východiska, za kterých by mohl nastat permanentní světový klid (atomových) zbraní, alespoň mezi Ruskem a Západem. Zároveň by nebylo už nikdy třeba vyhlašovat vzájemné sankce a ničit tak protivníkovu i svoji vlastní ekonomiku.

Budování říše

K dosažení takového stavu je třeba akceptovat jednu základní antropologickou konstantu – lidé jsou různí a svět nikdy nebude tvořen jen jednou univerzální civilizací. Podaří-li se nám toto přijmout za své, je napůl vyhráno a zbývat bude už jen dohodnout okraje každé z civilizací tak, aby nevznikaly třecí místa, ze kterých by mohl vzejít eskalující konflikt. Domnívám se, že nejsme tuto konstantu zatím připravení přijmout. Poválečné uspořádání, ze kterého vzešly Spojené státy jako bezkonkurenční kulturní a ekonomická velmoc, v kombinaci s pozdějším rozpadem SSSR a celého Východního bloku, vedly k představě, že je realistické vybudovat celosvětovou liberálně demokratickou říši s centrem v USA, která postupně nasaje všechna alternativní mocensko-kulturní uspořádání. Představa globální říše posílila například přijetím východoevropských zemí do EU a NATO, což povzbudilo říšské nadšení pro „export demokracie“ do všech dalších koutů světa, tzv. Arabské jaro je však první ukázkou skutečnosti, že tato snaha po roce 2011 narazila na svůj limit. Zájem na „budování globální liberální říše“ je však i přes toto zjištění stále velmi silný.

Stále je tu velká chuť mít ze všech lidí na světě Američany. V Americe jsou s liberalismem nejdál, my jej po nich přebíráme, teď o něm musíme poučit naše pracující vrstvy, které ještě nejsou dostatečně osvícené, následně musíme udělat Američany s Rusů, a až se to podaří, začneme dělat Američany z Číňanů. Pomáhá nám k tomu celá infrastruktura nejrůznějších mezinárodních organizací a sítí a až se to podaří, potom bude svět v pořádku. Jenže to je utopie. Svět nebude bezpečné místo, dokud zde bude tlak na to jej civilizačně modelovat s odkazem na primát kosmopolitní globalizovaného liberalismu. Snaha tento model globálně prosadit není v souladu s realistickou antropologií. Vyhovuje jen velmi úzké vrstvě lidí, která není příliš velká dokonce ani v Americe (a stále se zmenšuje), natož v Evropě a o to méně v Rusku a jinde.

Odbočka: Zpráva o stavu Česka jako součásti liberální říše

Kosmopolitní liberalismus je dokonce i v pozápadněné České republice stále silněji vnímán jako jakási elitářská teologie, ke které jsou stále násilněji nuceny celé společenské segmenty, jež k ní ovšem žádnou přirozenou afinitu nemají. Jako problematická se také jeví distribuce moci, která se nese v neustálém znamení patových situací, politické paralýzy a neschopností realizování dlouhodobějších vizí. Systém se stále drží, spokojenost s ním je však mnohem plytčejší, než se může na první pohled zdát. Je z větší části založena na setrvačnosti (lidé se bojí změn) a stále fungující distrakci vyvolané nadějí, že nové protestní hnutí bude lepší než předchozí protestní hnutí, které se vymezovalo vůči ještě dřívějšímu protestnímu hnutí. Deziluze se však prohlubuje a s každým dalším cyklem ztrácí tento politický entertainment na věrohodnosti.

Obecné předpoklady míru

Je pravděpodobné, že říše, která se nebude ocitat pod vnější tlakem směřovaným na omezení jejího kulturního, politického a ekonomického vlivu, nepropadne křečovitému a násilnému chování. Nebude k tomu totiž mít důvod. Pes, který není zahnán do kouta může samozřejmě kousnou, ovšem pes, který do kouta zahnán je, kousne s naprostou jistotou. Isolacionismus akceptující hranice civilizačního vlivu by měl být základem globálního mírového uspořádání. Isolacionismus nezaručí absolutní mír, měl by však omezit riziko světových válek. Potenciální zcela destruktivní globální konfrontaci rozmělňuje na konfrontace lokálního charakteru, které jsou samozřejmě také tragické, většina světové populace je však přežije. Maďarsko je odbojná enkláva zařazená do Západní liberální říše, která se všemi způsoby pokouší Maďarský autoritářštější kurz potlačit. Maďarsko bude nakonec možná nucené proti místní evropské správě vojensky bojovat, tato lokální válka ovšem nepřeroste v globální konflikt, jelikož konkurenční říše Velkoruská bude zavázána do konfliktů v sousední říši ve prospěch odbojných provincií nezasahovat. Ovšem stejné by to mělo být i obráceně. Liberální říše by neměla zasahovat do konfliktů v říši Velkoruské a podporovat její odbojné kolonie jako je Ukrajina. Tím méně se pokoušet uvnitř jiné civilizace sponzorovat ty či ony politické síly a angažovat se ve snahách o změnu režimu. 

Mírová dohoda mezi Velkoruskem a Velkoliberální říší

Hypotetický návrh Velkoliberální říše v bodech (veškeré nároky a sliby vůči Velkorusku by byly požadovány recipročně)

• Akceptujeme Velkorusko jako distingovanou kulturní, historickou a politickou říši sestávající se s kolektivu soustátí, jejichž vnitřní a vzájemné poměry budou uspořádány na základě kulturních norem ustavených ve Velkorusku.
• Zavazujeme se k tomu, že se žádným způsobem nebudeme do politických procesů uvnitř Velkoruské říše vměšovat. Nerozlišujeme De facto moc od moci De iure, diplomatickým partnerem pro nás bude jakákoliv skupina, která ovládá Moskevský Kreml, bez ohledu na to, jakým způsobem vládu nad Kremlinen získala.   
• Rušíme veškeré ambasády ve Velkoruském soustátí. Pro komunikaci s Velkoruskem zejména v obchodních tématech používáme jen emailovou adresu [e-mail]
• Jsme připraveni z Velkoruska dovážet plyn, ropu, dřevo, obilí atd. výměnou za auta, stroje,… atd. Platby budou vypořádané na bázi Cash and Carry. Kapitálové investice Velkoruska na území Velkoliberální říše nepřijímáme.
• Rušíme veškerou vědeckou a technickou spolupráci. Rušíme vzájemný cestovní ruch. V rámci udržování přátelských vztahů navrhujeme společně realizovat Olympijské hry.  
• Hranice mezi Velkoliberální říší a Velkoruskem v Evropě navrhujeme jako následující:

            Bělorusko, Ukrajina, Moldava – demilitarizované území Velkoruska

            Finsko, Pobaltí, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko – demilitarizované území Velkoliberální říše

Závěr

Svět je naplněn jadernými zbraněmi. Za skutečnost, že doposud nebyly, až na dvě výjimky, válečně použity, nevděčíme moudrosti našich představitelů, ale prosté náhodě. Faktor náhody je popisován nástroji statistické analýzy, jejíž zákony jsou neúprosné. Stejně jako jednoho dne padne na kostce šestka, jednoho dne někdo to tlačítko zmáčkne. Je nicméně možné přestat tou kostkou úplně házet. A také proto je nutné Rusko respektovat jako říši, vzdát se nutkání neustále oklešťovat jeho vliv, a zasahovat do politického vývoje oblastí, které tradičně do sféry ruského vlivu spadají. Je nutné přestat budovat globální Velkoliberální říši a domluvit se s ostatními na tom, že ani oni nebudou své říše orientovat na dosažení globální hegemonie. Věřím, že taková domluva je možná.