Čas adventní nadešel

Poněkud depresivní lyrická povídka. Povídku lze předčítat u štědrovečerní tabule před rozbalováním dárků.

Josef procházel městem.

Viděl muže vracející se z práce. Stvoření zotročená úmornou, nenáviděnou a ponižující činností, ze které nebudou schopna po celý život uniknout. Stvoření nucená neustále předstírat, že jsou někým jiným, než sebou samým, hrbit se a ztrácet svoji osobnost v dalekém nenávratnu. Strach z neschopnosti platit složenky byl všeprostupující a kvůli jeho zmírnění byli pracující ochotni vydat se na úplné dno svých možností a zcela zadupat do země veškeré své představy o zbytcích svojí hrdosti. Tyto fatálně vyčerpané a vystresované lidské trosky zahnané sítí pracovních vztahů do kouta, odkud nevěděly kudy kam, měly v životě jediné světlé chvíle. Těmi bylo snění v dopravní zácpě o tom, že jednoho dne všeho nechají a osvobodí se od neustálého degradujícího kličkování. 

Viděl ženy. Všechny ve stavu ukazujícím, že se ve svých domovech pokoušely šminkami marně maskovat sílící známky blížící se smrti ohlašující se prohlubujícími se vráskami, řídnoucími vlasy a přibýváním na váze. Čím strašnější byl jejich děs z biologického rozpadu, tím extrémnější bylo kosmetické a konfekční tažení proti němu. Ženy ovšem věděly, že zemřou a věděl to každý. Vidět někoho nastupovat do předem prohraného boje je neskutečně smutné a tragické. Josefova bolest vznikající při pohledu na ně proto byla nesnesitelná. Mnoho z nich bylo bez ustání mučeno dětmi, egomaniakálními predátorskými nestvůrami ovládající své oběti tyranským křikem i jinými podobami emočního vydírání. Z nevratně deformovaných ženských postav bylo znát, že celoživotnímu mučení předcházela ještě fáze přípravná představovaná biologickou predací plodů na ženském organismu způsobující nevolnosti, pravidelné zvracení, a zhroucení jejich kdysi svěžích těl. Až dítě svoji oběť naprosto psychicky a fyzicky zdevastuje nebo úplně zahubí a vyroste, bude pak moct nastoupit svoji vlastní dráhu oběti, pokud to bude žena, aby mohl koloběh života pokračovat. Josef již před měsícem pochopil, že děti vlastně nakonec nahradí ony umírající ženy i zotročené muže. Když mu to tenkrát došlo, okamžitě skočil z okna, bydlel však pouze v prvním patře, proto pád na zem naneštěstí přežil. Dnes mu sundávali sádru.        

Někteří lidé předstírali, že se baví v družném hovoru. Nevěřil však ve skutečný hovor. V životě totiž nikdy na žádný hovor nenarazil, ani jako účastník, ani jako pasivní posluchač. Společenské poměry neumožňovaly žít lidský život bez permanentně nasazené fasády, která byla přirozenému hovoru překážkou. Vyprodukovaná slova nebyla ničím jiným, než pozérským inzerováním úzkostlivě vykonstruované představy vlastní skvělosti doprovázené ignorací druhé strany konverzace, jejímž jediným ceněným úkolem bylo mluvčího v tichosti nebo i hlasitě obdivovat. Následně musejí být dle konvenčních pravidel verbální výměny role obráceny, a strana, která obdiv již vyjádřila, získává nyní nárok na verbální demonstrování svojí vlastní skvělosti. „Hovor fasád“ nazval si pro sebe Josef tento jediný známý typ komunikace pracovně. V hloubi duše bylo však každému takovému diskutérovi většinou jasné, že představu o vlastní skvělosti ve skutečnosti prodat nelze, jelikož beznadějnost jeho ubohé existence byla až příliš zjevná; je hluboce vtisknuta v každé lidské tváři a sálá z každého vyřknutého slova. Kýmkoliv pronesená řeč mohla znít jakkoliv, vždy ovšem nesla jediné poselství: „zachraň mě alespoň na několik momentů tím, že mě budeš obdivovat“. Josef, profesí psycholog zvyklý pomáhat lidem, na poselství vždy reagoval tak, aby člověka hledajícího vědomě či nevědomě své sebepotvrzení ukonejšil. Většinou slovy: „Co já bych za to dal, kdybych mohl žít jako ty. Tvůj život Ti všichni mohou závidět“. Toto konstatování téměř vždy zabralo a zdeptaný diskutér byl alespoň na pár chvil povzbuzený na duchu, na chvíli potěšený tím, že na tom může být někdo ještě hůř, než on sám. Dnes na to však Josef neměl sílu. Celkem se s ním dali během dne do řeči tři lidé, jako vždy, každý úporně hledal své sebepotvrzení, Josef se však místo pronesení osvědčené věty nad zoufalstvím již prvního povídajícího narcisisty ze soucitu rozplakal. Posledním rozhovor vedl se svým bohatým přítelem, který mu popisoval své obchodní úspěchy. Když přišla chvíle, ve které měl Josef vyjádřit svůj obdiv, neudržel svojí lítost nad tímto nešťastným snobem na uzdě a začaly mu z očí téct obrovské slzy, načež svému příteli poněkud zmateně věnoval všechny peníze, které měl zrovna sebe. Snad mu měly v té chvíli pomoct od křečovitých záchvatů sebedůležitosti, to ani sám Josef, vzlykající nad těžce zmrzačenou osobností tohoto člověka, vlastně nevěděl. Peníze ovšem nebyly přijaty.         

Josef procházel obchodní čtvrtí města. Lidé zde ve stavu bezuzdného šílenství nakupovali vánoční dárky v podobě zbytečných věcí, které k ničemu nejsou, a nikdo je nikdy nebude potřebovat. Pozérský étos falešného morálního signalizování v předvánočním období jako vždy rozkvétal do stejného množství podob, jako bylo množství možných osobnostních deformací v psychiatrické literatuře. Účelem těchto bezcenných darů byla tragická snaha posílit vztah s obdarovávanou osobou. Opečovávaný vztah byl ovšem vždy vztahem iluzorním, který nikdy autenticky neexistoval, a byl reálně pouhým karnevalem pokrytectví a sérií zištných interakcí vedených s cílem dosáhnout konkrétních užitků a ulevit tak alespoň na chvíli svému vlastnímu utrpení na úkor někoho jiného. Vzájemné obdarovávání bylo právě jednou z takových interakcí.    

Lidé se připravovali na vánoční svátky a Silvestr. Ritualizaci vyprázdněných gest už znovu vidět nechtěl. Nemohl již více snášet další neurotické a proklatě průhledné inscenace hry na naplněný život. Tentokrát se již nehodlal stát útrpným svědkem všeobecných oslav bezvýchodnosti vlastní pustoty. Účastnit se těchto událostí znamená zemřít a nevědět o tom. Rozhodl se, že opustí tento svět vědomým způsobem a se ctí. V jednom z obchodů si zakoupil kvalitní provaz a začal se pomalu ubírat k lesu.