Změna režimu v Evropě, afghánská inspirace

Umělá mocenská struktura v konfrontaci s mocenskou strukturou organickou nemůže obstát. V Afghánistánu. A co takhle v České republice?

V Afghánistánu se k moci dostal opět Tálibán, jehož blitzkrieg trval pouhé dva týdny. Tálibové se měli utkat s pravidelnou afgánská armádou, která byla vyzbrojována a cvičena zahraničními experty zhruba 20 let. Jak je možné, že se tato armáda rozdrolila prakticky ihned poté, co zemi opustili američtí vojáci? Odpověď je nasnadě. Celý Amerikou instalovaný režim včetně jeho ozbrojených složek byl v Afganistanu cizorodým tělesem, který nevyrost v tomto prostředí organicky. Podobných zkušeností bylo učiněno již velké množství zejména v souvislosti s tzv. arabským jarem. Intervence Ameriky (a dalších Západních zemích) do politického procesu jiných států nepřináší kýžené ovoce v podobě politické stability. Hlubší společenské pohyby nakonec získají vždy převahu. V Afghánistánu si dle pew research přeje 99 % obyvatel právo Šaría, 96 % obyvatel žádá, aby konverze jinověrců k islámu byla povinnost, 85 % obyvatel má zájem o to, by kamenování bylo trestem za nevěru atd. Toto Tálibán může doručit. Cílem tohoto článku však není analýza situace v Afghánistánu. Článek zkoumá, jakým způsobem je moc Spojených států realizována v Evropě a snaží se odpovědět na otázku, co by se stalo, kdyby tato moc najednou z nějakého důvodu zmizela, tak jako najednou zmizela z Afghánistánu. Klíčovým prvkem kontroly jsou ambasády, na jejich funkci se proto zaměří následující odstavec.        

Role ambasád a mocenská centralizace

Ambasády začaly být ustavovány v 18. století a jejich význam coby komunikační nástroj mezi vládami jednotlivých států byl neodmyslitelný. Tato neodmyslitelnost ovšem s vynálezem internetu zaniká. Skutečná role ambasád již není založena na představě o rovnocenné mezinárodní spolupráci, americké ambasády jsou dnes po světě provozovány za účelem mocenské kontroly. Toto samozřejmě platí i v případě České republiky. Nominálně je mezi ČR a USA podepsána smlouva o vzájemné vojenské pomoci. Budou-li napadeny Spojené státy například Mexikem, ČR má dle podmínek této smlouvy povinnost vyslat Američanům na pomoc svoji armádu, a to stejné platí i obráceně. Američané však pochopitelně nemají zájem o české vojáky, kteří by eventuálně vyrazili se svojí flotilou do zámoří na pomoc. Skutečný význam této smlouvy ustavuje Spojené státy jako nadřazenou politickou sílu, která provádí supervizi lokální moci. Spojené státy jsou mocenským centrem, jehož je Česká republika a Evropa periferií, stejně jako mnoho dalších zemí světa (samozřejmě s výjimkou Číny nebo Ruska – tj. zemí, které mají určité sebevědomí a operují suverénně). Periferie není mocensky suverénní a je nucena přebírat od centra kulturní a politické vedení. Toto vedení není jistě realizováno za pomoci explicitních instrukcí, jelikož formálně jsou evropské státy nezávislé. Je realizováno na neformální úrovni a jeho vykonavateli jsou právě pracovníci ambasád, kteří uplatňují svůj vliv na závislé loutkové státy prostřednictvím banketů a večírků s vybranou společností, sponzoringu určených akcí, závazných konzultací a kontraktů. Využívána je „soft power“ a „elite bonding“ taktika, jež má určitým způsobem definované rituály a ceremonie procházející napříč důležitými institucemi. Moc ovlivňuje zvyky, módu a trendy, odděluje perspektivní jedince (liberály) od neperspektivních (populisté). Uplatňování vlivu na podřízené státy je sice neformální, v konečném důsledku je ovšem stejně efektivní, jako kulturní a mocenský vliv, který uplatňoval Sovětský svaz na své satelity. Co by se přihodilo, kdyby Spojené státy přestaly na své satelity svůj vliv uplatňovat? Scénář by byl možná podobný, jako když přestal uplatňovat vliv na socialistické země Sovětský svaz.

Uzavření Amerických ambasád

V osmdesátých letech minulého století zahájil Gorbačov v zemích Varšavského paktu politiku liberalizace (perestrojka, glasnost). Tato iniciativa představovala impulz pro nepřátele socialistického zřízení, kterým se otevřela cesta k nové činnosti, jelikož pocítili, že intelektuální substance celé socialistické říše chytla plíseň. Najednou začalo být možné přestat věřit v Sovětský svaz a jeho životadárnou sílu, což v konečném důsledku vedlo k sérii revolucí, jejichž výsledkem bylo získání nezávislosti na mocenském centru a Ceausescu mohl být popraven. Zpětný ráz této vlny ovšem ovlivnil i dění v centru samotném. Reflexe dění na periferii přivedla k úvahám o změně režimu i obyvatele Ruska, což nakonec vyústilo v rozpad Sovětského svazu i celého socialistického bloku a Varšavské smlouvy.

Jaký by tedy byl vývoj událostí, kdyby Spojené státy informovaly například Francii o následujícím rozhodnutí: Spojené Státy ruší svoji francouzskou ambasádu, veškerá komunikace mezi těmito dvěma zeměmi bude pouze emailová. Obchod bude dále probíhat, francouzské víno bude i nadále exportováno do Ameriky výměnou za buvolí kůže (či cokoliv podobného, co Amerika do Francie vyváží), vše hrazeno formou „cash and carry“. USA za legitimního partnera uznávají tu moc, která bude držet Paříž, respektive konkrétní QR kód na určeném fyzickém místě v Paříži, což bude ověřitelné prostřednictvím satelitního zaměření.

Z hlediska Ameriky by byla moc defacto i mocí de iure, kdokoliv by dokázal převzít dané místo a vojensky jej udržet a posílat z něj email, byl by Amerikou uznán za legitimního vládce země. Amerika by tím zcela přestala řešit, zdali vládne Francii volený prezident, nebo pařížská komuna, vojenská chunta, zdali je režim postavený na bonapartismu, neomarxismu, „voluntary human extinction“ filozofii nebo čistém laissez faire kapitalismu. Toto rozpojení mocenské vazby a „povolení šroubů“ by zřejmě vyvolalo podobnou reakci, jako Sovětská liberalizace vztahů se satelity. Francie by se začala rapidně stávat Francií. K nadšení Francouzů by nalezla svoji původní identitu, a to nejen ve vnitřním společenském uspořádání, ale nejspíš i ve svoji zahraniční politice. Možná by se rozhodla získat znovu své ztracené kolonie, možná by obnovila dynastii Ludvíků (další v pořadí je Ludvík XX), již nikdo by jí nevedl k tomu, jaká by měla být. A kdyby chtělo Alžírsko kolonizovat Francii, opět by to bylo bez námitek Spojených států. Pokud by právě toto byla politika Spojených států k celé Evropě, viděli bychom rapidní znovuzrození skutečné Evropy, která by byla odlišná od Evropy supervizované a instruované.

Výměna elit

Elity současné vládnou evropským zemím jen díky tomu, že je jim poskytnuta kulturní záštita ze strany USA, jíž jsou zcela loajální. Elitami je zde míněna celá vládnoucí oligarchická vrstva, tedy nejen politici, ale také elitní novináři, vysocí státní úředníci, celebrity a akademické špičky, společně spouze loajalitou k USA vázanou evropskou byrokracií, která vytyčují směr celé Evropě stejně tak, jako jejím jednotlivým národům. Kdyby ovšem Spojené státy povolily otěže způsobem naznačeným výše, uzavřením ambasád, a důslednou politikou nevměšování, byly bychom svědky výměny elit. Ambiciózní člověk, který by rád ovlivňoval věci veřejné, má dnes k dispozici pouze jeden kariérový žebřík, ten, který je v souladu v dominantní ideologií propagovanou centrem (formálně existují i jiné cesty, reálně jsou ovšem neprůchozí, jelikož skýtají nálepku „populista“). Za nových okolností by byl vztyčen minimálně stejně atraktivní žebřík alternativní, který by v souladu s touto ideologií nebyl. Místí elity nejsou tvůrci kultury a módy, to vše vychází z centra. Pokud by Francie získala možnost být Francií a Česká republika Českou republikou, kultura a móda by se proměnily a s ní i ideologie umožňující kariérový růst ve veřejné funkci. Vize budoucnosti by byla mnohem silnější a zajímavější než ta současná, odvislá od požadavků amerikanizace. Elity by cirkulovali dle skutečných místních pravidel, nikoliv dle zásad určených americkým vlivem.      

Monroeova doktrína

Scénář předestřený výše zní nerealisticky, faktem ovšem je, že Spojené státy se přesně takovouto politikou vůči Evropě již jednou řídily. V roce 1823 byla kongresem přijata Monroeova doktrína. Evropské mocnosti podle této doktríny nemají právo zasahovat do záležitostí nezávislých států na území amerického kontinentu a Spojené státy americké budou jejich případné vojenské akce na území světadílu považovat za „ohrožení svého míru a bezpečnosti“ a „manifestaci nepřátelského postoje vůči USA“. Spojené státy vyjadřují, že není a nikdy nebylo v jejich zájmu nějak zasahovat do válek mocností v Evropě, tedy pokud není vážně ohrožena bezpečnost Spojených států.

Spojené státy již jednou byly relativně izolacionistickou velmocí a měly by se jí stát opět. Kulturní universalismus není v souladu s realistickou antropologií a vede ke zbytečným obětem a zbytečným válkám. Afghánistán znovu nalezl svoji přirozenost a nezměnil to ani bilion amerických dolarů investovaný do vyzbrojení uměle instalovaného režimu, který byl nakonec svržen bojovníky disponujícími nesouměřitelně menšími zdroji, ovšem nabízejícími tradiční kulturu kompatibilní s lokálními podmínkami. Kulturní universalismus není přirozený ani ve Francii, v Evropě nebo České republice. Je zde udržován uměle a dříve nebo později bude překonán.