Z Tanvaldu do Trutnova aneb ledem a sněhem přes Krkonoše

23. 01. 2019 13:03:23
Veselé pojednání o jednom zimním přechodu. Krkonoše jsou jen pár takových urbanizovaných kopečků, někdy ale mohou ukázat i zuby.

17.1. Tanvald - Harrachov

Do Tanvaldu jede z Prahy jediný přímý spoj, kterým je vlak Jizera opouštějící Masarykovo nádraží v 7:19 každý den. Až do Turnova není po sněhu ani památky, pak to ale pomalu začíná. Tanvald je zasněžený, situace ale nebudí dojem žádného extrému. V Příchovicích ovšem zima vyloží své karty. Vedle prohrnutých silnic jsou sněhové zdi, které mají dost přes dva metry. Stromy jsou ze všech stran obaleny nafoukaným sněhem, což mi přináší poznání, že sledovat turistické značky nebude tak úplně jednoduché. Nemám s sebou telefon s navigací, jen starou mapu. Procházím vesnicí a pozoruji, že se zvláštně zešeřilo, přestože je stále dopoledne. To mlhu doplnily nízké černé mraky. Přichází první nejistota týkající se směru cesty, tato obec je mimo moji mapu a já nevím, kudy jí opustit. Vím jen, že mám jít ve směru k rozhledně Štěpánka. Místní obyvatelé mě navádějí takže pokračuji dál. Jde se po protažené cestě a sněžnic není třeba, u opuštěné a úplně zasněžené Turnovské chaty ovšem pluh svoji práci dokončil a bude třeba se vydat do lesa. Jenže to je problém. Obvyklá orientační znamení - jako stopy od běžek, nižší úroveň sněhu v místě cesty, klestí a další nepořádek ukazující, že tudy cesta nevede, či možnost sledovat značky - selhávají. Veškerý terén přede mnou je pokryt dvěma metry sněhu a vypadá všude úplně stejně. Mám jít na sever a tak jdu. Velmi rychle se ukazují zásadní nedostatky sněžnic, který na tento typ měkkého sněhu a jeho hloubku nejsou dělané. Boří se to sice o něco méně, než v obyčejných botách, ale opravdu jen o něco.

Nehrozí, že bych mohl postupovat po značce, vím nicméně, že procházím pod někde pod kopcem Hvězda. Terén se vlní, les je místy docela hustý a musím se prodírat větvemi a houštím. To vše při neustálém propadávání se zhruba po kolena. Leckdy se ale propadávám i hlouběji, párkrát se i vymáznu, a za Hvězdou mě poměrně rychle opouští pojem směru, ačkoliv si obvykle na svém smyslu pro orientaci docela zakládám. Vím, že v těchto místech se ve skutečnosti nelze ztratit, jsem teprve v podhůří a dříve nebo později nemohu nenarazit na silnici či nějakou obec, přesto na mě padá pocit, jako bych byl ztracený někde uprostřed Sibiře. Les je všude úplně stejný, pak ale narážím na vykácený pás, možná příznak cesty, a nechávám se jím vést. Za nějakou dobu uvidím v dálce vesnici, může to být Tesařov nebo Dolní Kořenov, a dojdu do ní. To jsem tedy zatím příliš nepostoupil. Dál do Harrachova, který je mým dnešním cílem, asi už jen po silnici. Jenže tu je velký provoz, jezdí tu autobusy, náklaďáky i kamiony. Takže nakonec tam, kde tato silnice křižuje moji původní značku dávám opět přednost terén krosu. Sestoupím ze silnice, abych si nasadil sněžnice, a ihned se propadnu po pás do sněhu. Tak takhle to nepůjde. Nasazuji sněžnice přímo na silnici, což je, vzhledem k provozu, poněkud sebevražedný manévr, tentokrát mi to ale zatím ještě vyšlo. Jdu nahoru ke skupině chat zvané Mýtiny a trefím je bez zbytečných dramat. Odtud po prošlapané cestě dolů do Harrachova, kam docházím v nepříjemném dešti.

18.1. Harrachov - Malý Šišák

Další den jdu podél Mumlavy. Cesta je udusaná, potkávám pár běžkařů, kteří se vydávají na lokální okruhy, není jich ale nijak moc. Jde to rychle, bez problému docházím k rozcestí Krakonošova snídaně, kde ovšem končí veškerá pohoda. Dál, na Labskou boudu, je opět nutné vydat se na milost místnímu pánu osudu, kterým se sníh. Absence jakýchkoliv stop ukazuje, že se tudy po mohutném nasněžení zatím ještě nikdo nevydal. Cestu z kraje ještě trochu odhaduji, párkrát uvidím i značku, to se ovšem do půl hodiny změní a já opět nevím, kde jsem. Ve srovnání s předchozím dnem je nepříjemné, že prostor, ve kterém se nacházím, nelemují žádná sídla a silnice a v případě krajní nouze proto není možné se jen tak nazdařbůh spustit někam z kopce. K dispozici jsou jen dvě možnosti - zpět do Harrachova, nebo kupředu na Labskou boudu. Jenže těžko říct kudy, jisté je jen to, že to musí být do kopce. Velkého kopce. Kopce mám rád, ale cesta sněhem si vynucuje, abych každou chvíli zastavil a vydýchal se. Padá nepříjemně tmavá mlha. Na značce nejsem, to je jisté, mohl bych se ale pokusit vystoupit nad hranici lesa a doufat, že zahlédnu tyčové značení, buď to, které jde od Dvoraček po České cestě nebo to mé, které začíná nad lesem od Harrachova. Věřím, že jsem někde v trojúhelníku mezi těmito dvěma cestami. Jenže problém je v tom, že už do kopce skoro nemůžu a mám depresi z mlžné temnoty, která se tu všude rozhostila. Také se občas i se sněžnicemi propadám až po pás a musím se vždy ze vzniklé sněžné jámy náročně vyplazit. Vracet se mi ale také nechce. Bylo strašně těžké dostat se autobusy z Harrachova na chatu pod Malým Šišákem, která je mým dnešním cílem. Labská bouda nemůže být dál než 4 km. Nakonec se to přesto rozhodnu vzdát, říkám si, že dojdu ještě k dalšímu stromu a pak to otočím. Když jsem u něj zahlédnu kůl tyčící se ze sněhu. To není strom, ani pařez, ale tyčové značení! Srdce mi radostí poskočí. Kůl kouká ze sněhu ani ne půl metru, zbytek je zasněžený. Mlha není zase tak hustá, aby nebylo vidět vždy několik vyčuhujících kůlů dalších, takže se jich můžu chytit.

Dostávám se na hřeben nad hranici lesa. Sníh je tu zamrzlý a jde se mnohem lépe. Jsem na důležitém rozcestí U čtyř pánů, ze kterého se větví značky na pět směrů. Čekal bych tu nějaké běžkaže, či alespoň běžkařské stopy, nic z toho se ale nekoná. Sníh se neboří, silný vichr mi ale nepříjemně šlehá do tváře, když si na ni sáhnu, cítím, že ji pokrývají ledové jehličky. Promočená bunda z věčného padání do sněhu zvenku a potu zevnitř přestává plnit svoji funkci, začíná tuhnout a stává se z ní ledový krunýř. Začíná mi být docela slušná zima, ale podél kůlů se přes Pančavskou louku blížím k Labské boudě, kde si chci vyměnit ponožky, vyměnit trika, usušit trochu bundu a dát si čaj a jídlo. Nakonec ji uvidím a přijdu ke dveřím - zavřeno z technických důvodů.

Původním plánem bylo vystoupit na hlavní hřeben v Vysokému Kolu a po něm se vydat až ke Špindlerovce a Malému Šišáku. Jenže to není v mém stavu tak úplně možné, protože bych na hřebenu kvůli větru nejspíš umrzl. Také bych mohl jít podél tyčí k Martinovce a teprve potom na hřeben, či se vydat na jih na Medvědín. To vše je ale na větru a do kopce, tyče se tu navíc různě větví a při malé viditelnosti bych se snadno mohl chytit nesprávného směru. Volím proto Labskou rokli. Má to mnoho výhod - je v závětří, jde se dolů a nelze se příliš odchýlit z kurzu, protože cesta je sevřena mezi dva příkré svahy a vede podél Labe. Nevýhodou je to, že tu mohou padat laviny. Když opouštím Labskou boudu na chvíli uvidím ostré Slunce zjevující se v mezeře mezi černými mraky. Čerň prostupuje zářivý paprsek, který osvětlí větrem zvířený sněžný prach svištící přes opuštěnou tundru někam do mlhy, aby se pak vše opět ponořilo do původního pološera. Takovéto momenty na mě dělají velký dojem. Ještě tak v této chvíli uvidět polární záři nebo atomový hřib rozpínající se za obzorem a síla vjemu by byla dokonalá.

Značku se ani nepokouším hledat a zahajuji sestup z hodně prudkého svahu. Občas spíš jen tak sjíždím, také samozřejmě padám a zachycuji se řídce se vyskytujících stromů, jako kotev. Terén pode mnou je velmi nepřehledný. Kolem vidím skály. Říkám si, jestli čistě náhodou nejsem zrovna nad nějakou z nich a můj příští krok, či neřízený sjezd, bude znamenat pád do vzduchoprázdna s perspektivou roztříštění se na nějakém skalním výběžku. Koukám nad sebe a začínám mít velký strach z lavin. Tento svah má počítám 70 stupňů a lavina se může utrhnout i na svahu třiceti stupňovém. Sundávám proto batoh z jednoho ramene, kdyby přece jen něco padlo, rychle ho odhodím, aby mě netáhl ke dnu a pokusím se lavinu "nadplavat". Co kdybych tuto cestu vzdal a vydal se raději na Medvědín? Nemožné. Vylézt tento prudký svah, který jsem více méně skutálel, je za hranicemi mých fyzických možností. Jediný krok nahoru s nevyhnutelným propadnutím se po pás a následným vyhrabáváním se ze sněhu mě vyčerpá jako sprint na 100 metrů. Tedy jdu dál. Svah se nakonec přeci jen mírní, hledám Labe, abych se ho chytil. Našel jsem, ale chytit se ho nebylo tak docela možné. V těchto vyšších partiích Labské rokle nelze idylicky následovat nějaký vodní tok. Jsou tu strže, skalky, neprostupné houštiny a - sníh. Jdu, jak to jde. Údolí je uzavřené, nemohu jej omylem opustit, je to ovšem boj. Únava je veliká, také mám žízeň, hlad necítím, tělo je asi příliš vystresované. Přistihuji se, jak si sedám, jím sníh a přemýšlím nad příběhy lidí, kteří se v mraze někde posadili, vysílením usnuli a už se neprobudili. Hančův pomník je odtud vzdušnou čarou jen asi 2 km, mohyla Hanče a Vrbaty možná 3 km. Prodírám se zase kupředu, pár kroků, výdech, ještě k tam tomu stromu, ještě k tam té větvi. A najednou vidím relativně rozumný přímočarý lesní úsek a několik dní zasněžené, nepatrné, přesto stále trochu viditelné běžkařské stopy. Do žil se mi vlévá nadšení. Tuto cestu lze následovat a má dobrý sklon. Nakonec docházím až k Malému Labskému vodopádu, kde končí (pro mě začíná) cesta vyjetá pluhem. Tato cesta se podle mapy jmenuje "buď fit", což sedí a já se na ní cítím jako doma. Běžkaři se tu otáčejí, vracejí se k Dívčím lávkám a já s nimi.

Také se vyjasňuje, mně narůstá hřebínek a dokonce lituji, že jsem nešel po hřebenu, ze kterého by byly výhledy. Z Dívčích lávek pak jedu místním skibusem na Malý Šišák, to už je snadné. Ve sprše pak liju půl hodiny teplou vodu na prsty mé pravé nohy, brní a špatně je cítím. Možná nějaký náběh na omrzliny. Přes noc se to pomalu vzpamatovalo, pomohly tři teplé ponožky, které jsem si na nohu natáhl.

19.1. Malý Šišák - Temný Důl

V první části dne je třeba vypořádat se s logistickou výzvou. Dojet místním autobusem ze Šišáku do Špindlerova Mlýna, zde nakoupit pár potravin, přejít do Svatého Petra a vyjet lanovkou na Přední Pláninu. Vše se vleče, autobus má 15 min zpoždění, nezastavuje v centru Špindlerova Mlýna, ale až u Hromovky, fronta na lístky na lanovku trvá alespoň 15 min, fronta na lanovku je také tak na 15 min a pak samotný výjezd nahoru, ani nevím, v kolik se sem dostávám. Nevím také, co nahoře čekat, zda-li bude všechno zasněžené a liduprázdné jako včera nebo budou cesty v rozumném stavu. Celkem rychle se nahoře dozvídám, že cesty jsou ve stavu naprosto perfektním a já se stávám jejich plnohodnotným uživatelem. Moje mapa toto vůbec neukazuje, ale na Pláních funguje systém rolbou upravovaných běžkařských tras vedoucích do všech stran. Kromě toho je fenomenální počasí, tedy úplné jasno a jeden nebo dva stupně pod nulou. Vydávám se ke známému Baru na rozcestí, který je poblíž Výrovky. Pocitová pohoda způsobená skutečností, že se jde skvěle, je jasno a cesta je zcela zřetelná a snadná mi umožňuje rozmělnit koncentraci, takže vytahuji mp3 přehrávač a pouštím si Drum And Bass Heavy Neurofunk Techstep, což je hudba, která se k horám výborně hodí. Hory představují hraniční zónu, ve které žijí jen speciálně adaptované organismy, vybraná hudba představuje hudební svět, který se nachází na podobné hraně. Jsou to tedy bezprostřední sousedé. Při poslechu hudby přicházím na námět nové povídky. Měla by být o horské válce robotů velkých jako několikapatrový dům s očima bílýma jako sníh, která budou moct používat i jako laserová děla. Na horách by takovíto roboti rozhodně měli být, já bych si to přál.

Docházím k Baru na rozcestí a vydávám se po Liščích hřbetech na jihovýchod. Cesta je tu trochu "rozdrbanější" stále však velmi slušná, přibylo ovšem lidí. Odtud vidím na všechny strany, zvlášť pěkně se vyjímá Sněžka. Následuje série horských chat - Lyžařská bouda, Mělnická chata, Hrnčířské boudy, chata Mír, Pražská bouda a Kolínská bouda, která je již na úpatí Černé hory. Snažím se nadejít Pec pod Sněžkou po okolních kopcích a svazích. Pec jsem měl nejprve na východě a potřebuji se kolem ní dostat na místa, od kterých bude naopak na západě. Za Kolínskou boudou scházím z běžkařské magistrály a hned jsem nucen nasadit sněžnice, které jsem měl na nohou předtím jen občas. Směřuji k Vavřincově dolu, který má být reminiscencí na Labskou rokli, ovšem mnohonásobně redukovanou. Také se jde ovšem prudce dolu mezi příkrými svahy. Je to tu truchlivé místo. Začíná se pomalu stmívat. Nechci tu zatmět, zároveň si ale přeji, aby se tak stalo, protože je jisté, že se tu v noci dějí divné věci. Nepochybně tu mívají táborový oheň místní hejkalové, mimozemšťané tudy procházejí časoprostorovou bránou z jiných galaxií a také tu budou někde dveře do pekla v noci se otevírající.

Temný Důl je taková černá díra mezi Pecí pod Sněžkou a Horním Maršovem. Chata, do které dnes mířím není moc dobře označena, takže ji přejdu a pak se musím vracet. Díky tomu v údolí objevím starou, opuštěnou továrnu. Miluji staré opuštěné továrny v zapadlých horských údolích. Fabriky do divočiny prostě patří, stejně tak jako roboti, jak jsem výše říkal. V tomto ohledu zatím nic nepřekoná železárny uprostřed nekonečných lesů, které jsem loni objevil u švédského města Lulea. Dveře chaty, kterou později nalézám, otevírá bodrý, neotesaný majitel, který mi místo pozdravu bez výmluv a prázdných řečí nabízí okamžité tykání. Ještě před tím, než mě zavede do pokoje, mi ukazuje spižírnu, kde si můžu natočit pivo z naraženého sudu, a pak kuchyňku, kde si můžu na poličce vybrat mezi pivem lahvovým a plechovkovým. On sám si hned bez dlouhého otálení dva kousky odebere. Pak uvidím pokoj. Budu se o něj muset dělit s jeho stálým obyvatelem, kterým je masitý pavouk postávající na zdi. Po televizi, ručníku, mýdlu tu není ani památky. Chybí lampička, je to tu hodně těsné a sprchový kout má upadlé dveře. Ne že by mi to vadilo, život mě naučil, že všude je chleba o dvou kůrkách, jen si myslím, že by to tu zřejmě nemuselo stát 1000Kč/noc. Restaurace v domě samozřejmě žádná není, stejně bych v ní nejedl, protože se tu všeho štítím, takže vybaluji travel lunch, který potřebuje akorát zalít teplou vodou.

Z vedlejší místnosti se ozývají nějací rozjívení Poláci. Extatický smích za každým slovem napovídá, že dnes již hodně fetovali. Nevadí mi to. Řídím se filozofií, která říká: kde je tolerance alespoň trochu možná, tam je naprosto nutná. Kromě toho jsem si s sebou nepřibalil ruční granáty ani střelné zbraně a řešit tuto záležitost nožem se mi nechce, jelikož nemám papírové ubrousky. Později se potkáváme v kuchyňce a zapřádáme polsko český hovor, který nakonec jasně ukazuje, že oni mi rozumějí všechno a já jim nic (ačkoliv možná to je i naopak). Zbytek dne trávím klidem na lůžku, poslechem hudby a četbou knihy při rozsvícené čelovce. Ejhle, když se dostanu ze čtenářského vytržení, je již půl jedné ráno.

20.1. Temný Důl - Trutnov

Před odchodem zkouším volat ubytovateli, abych mu řekl, že jsem žádné pivo neměl, a že odcházím. To byla velká chyba, jelikož jsem ho zřejmě probudil do stavu absolutní post opilostní zmatenosti a kocoviny. Nevěděl, kdo jsem, kde jsem, co chci, nejspíš ani nevěděl, kde je on sám, vlastně ani nemluvil, jen vydával zvuky. To se občas stane každému. Před chatou se odvíjí drásající scéna znázorňující boj techniky s neúprosným počasím. Jeden z dalších hostu se pokouší rozjet své auto, jenže mu přes noc zamrzla ruční brzda, takže se přední kola krásně točí, ale zadní jsou totálně zaseknutá. Chvíli to bezvýsledně konzultujeme. Mám pro takové situace pochopení, loni mi zamrzla nafta v autě na Malém Šišáku, takže jsem se pro něj vracel až na jaře. Nemám, jak bych pomohl, takže vyrážím.

Z Temného Dolu je to 6,5 km do Jánských Lázní. Vyrážím ze silnice do stráně na úbočí Černé hory. Situace v lese vypadá rozumně. Cesta je prošlápnutá a sněhu tu není tolik, jak jsem to znal z předešlých dní. Je také starší a tvrdší. V úsecích, kde je vyšlapaná cestička, lze pohodlně jít i bez sněžnic. Ani stromy na sobě již nemají tolik sněhu a značky na nich jsou celkem dobře viditelné. Je znát, že jsem již na periferii turistické zóny, lidí výrazně ubylo, až do Jánských Lázní potkávám jen dva běžkaře. Je skoro zataženo vysokou oblačností a jde se mi krásně. Terén se jen lehce vlní a já jsem rád, že jsem tu a ne nikde jinde. V Jánských je rušno, sjezdovky, bufety a restaurace jedou na plno. Poprosím o horkou vodu a připravuji si svůj další travel lunch. Jídlo představuje na takovýchto přechodech problém. Buď si je nesete s sebou, je to ale těžké, nebo musíte procházet místy, kde jsou hospody (ve kterých se vám ovšem nechce čekat) nebo máte hlad. Kombinuji všechny tři přístupy, podezřele často se mi ovšem stává, že začne dominovat přístup poslední.

Za Jánskými Lázněmi nabírám kurz Mladé Buky. Tímto opouštím hory a přecházím do podhůří. Zbytek výletu se nese v duchu after party, už jde jen o to dorazit do Trutnova a užít si přírodu "do zásoby", ze které bude možné čerpat i v Praze. Sníh je v pohodě, některé úseky ale nejsou prošlápnuté a na nich si nasazuji sněžnice. Je lehce otravné je stále zabalovat a vybalovat, kdybych věděl dopředu, kde zase budou nutné, nesundával bych je ani na ušlapaných meziúsecích. Jenže není jisté, zda-li tento meziúsek nebude trvat třeba dva kilometry a to by pak bylo zbytečné je na nohou mít celou tu dobu, protože na pevném podkladě chůzi spíš zpomalují.

Docházím k chalupě Václava Havla - Hrádečku - kde se přihodila spousta důležitých věcí a obcházím zříceninu skutečného hradu Břecštejna, která je nad Hrádečkem. Zjišťuji, že odtud to je do Trutnova stále ještě 10 km. To je o něco víc, něž bych chtěl, již teď mám v nohou asi 16 km a batoh začíná nějak těžknout. V zimě a ve sněhu je cokoliv nad 25 km únavné. Úplně se ale rozjasnilo, což mi dodává elán, takže jdu, kochám se, zase jdu, sundávám sněžnice, nasazuji sněžnice a tak pořád dokola. Z této rutiny mě vytrhne malé divoké prase, které mi přeběhne přes cestu, je to teprve podruhé v životě, co toto zvíře vidím ve volné přírodě. Nad Trutnov se dostávám přesně 16:23, což je moment, kdy právě zapadlo slunce za kopci na západě. Vyfotím ho v poslední minutě, kdy je ještě nad obzorem. V Trutnově slavím své vítězství návštěvou hypermarketu, kde si kupuji kilo mandarinek. Není na této planetě nic lepšího, než jsou mandarinky.

Autor: Libor Závodný | středa 23.1.2019 13:03 | karma článku: 12.17 | přečteno: 173x

Další články blogera

Libor Závodný

Zamyšlení nad byrokracií

Pokus o pochopení způsobu fungování některých velkých soukromých společností. Kompilace několika různých úhlů pohledu.

10.1.2019 v 13:56 | Karma článku: 11.21 | Přečteno: 288 | Diskuse

Libor Závodný

Pojednání o lásce

Toto bude zřejmě jedna z nejbrutálnějších a nejsmutnějších pravd, která naše životy provází. Jde o moji interpretaci situace, moc rád se seznámím i s jinými názory.

6.1.2019 v 14:32 | Karma článku: 8.54 | Přečteno: 291 | Diskuse

Libor Závodný

Brutalita života v České Lípě a okolí

Kombinace výjevů třicetileté války, druhé světové války a současnosti. Jestli se někdo odváží číst, lehce mu pomůže, když se seznámí i s prvním dílem - Kinin se blíží, není to však nutnost.

2.1.2019 v 11:40 | Karma článku: 11.05 | Přečteno: 914 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Jan Bartoň

Trpí Navrátilová „transfobií“?

Martina Navrátilová se tvrdě opřela do sportovkyň, které před změnou pohlaví byli muži. Doslova prohlásila, že by proti nim nechtěla hrát. Poté byla obviněna s „transfobie“.

18.2.2019 v 12:37 | Karma článku: 37.81 | Přečteno: 1501 | Diskuse

Jiří Kvěš

Konec jedné éry?

Český Fed Cupový tým po dlouhé době prohrál už v prvním kole a čeká jej baráž proti Kanadě. Znamená to snad konec zlaté éry?

18.2.2019 v 6:00 | Karma článku: 9.15 | Přečteno: 190 | Diskuse

Tomáš Flaška

Tak nevím, co dělají ti Rusové ve sportu špatně?

Když se to provalilo s tím dopingem, je na to potřeba jít jinak. Prezident Putin národu konečně ukázal jak na to.

17.2.2019 v 5:21 | Karma článku: 35.20 | Přečteno: 1973 | Diskuse

Jiří Strádal

Kde jsou ti chlapi?

Sáblíková, Ledecká, Samková, Kvitová, Plíšková... Na své sportovkyně můžeme být hrdí. Ale kde jsou ti sportovci?

14.2.2019 v 12:08 | Karma článku: 11.98 | Přečteno: 499 | Diskuse

František Presl

Pravidlo o posuzování hry rukou potřebuje okamžitou změnu

Rozmohl se nám tu takový nešvar. Takto začíná třídní schůzku učitelka ve filmu Pelíšky v podání Evy Holubové. Parafrází této slavné věty můžeme pojmenovat nynější fotbalovou bolest - posuzování hry rukou ve fotbale.

10.2.2019 v 14:36 | Karma článku: 14.36 | Přečteno: 558 | Diskuse
Počet článků 16 Celková karma 12.85 Průměrná čtenost 438

ateista, antiteista, nemodlící se neznaboh a rouhající se kacíř 

Najdete na iDNES.cz