Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Sekulární humanismus versus monoteismus

31. 08. 2017 12:09:39
Vedle pravicových, levicových, liberálních a konzervativních politických proudů se dá střet o politickou moc ve státě definovat ještě podle další osy.

Její průběh dělí zájemce o to, aby se stát ve vykonávání svých funkcí odkazoval na autoritu náboženských textů od odpůrců tohoto principu, kteří si nepřejí, aby byl stát na šíření náboženských dogmat jakkoliv zainteresován. Základním významem termínu sekularismus je tedy primárně odluka státu a církve. Stupeň prosazení sekularismu je v různých částech světa různý. Zatímco v Evropě je státní moc od působení církví do značné míry oproštěna, právní struktura mnoha zemí světa je s nároky stanovenými ve Starém zákoně, Novém zákoně a Koránu velmi silně provázána. K dnešnímu dni je ve světě přítomno dokonce minimálně 7 teokratických režimů, které jsou příkladem čistokrevného anti-sekularismu (abecedně Afghánistán, Irán, Jemen, Mauritánie, Saudská Arábie, Súdán, Vatikán).

Primárně je termín sekularismus chápán v politickém kontextu, přechází ovšem dále do širší filozofie sekulárního humanismu. V tomto textu bych chtěl rozebrat, zda-li by vedle kontextu politického mohla být k dispozici ještě jiná platforma, na které by vztah sekulárního humanismu a náboženství mohl být examinován. Náboženstvím zde budu myslet monoteismus a začnu pracovními definicemi.

Monoteismus je jednotný systém víry a praktik, jimiž je vyjadřován vztah k transcendentální zkušenosti a transcendentálním představám, které jsou koncentrovány v podobě jediného Boha, všemocné a nesmrtelné bytosti, jenž je monoteisty uctívána. Nejvýznamnějšími monoteismy jsou judaismus, křesťanství a islám.

Sekulární humanismus je světonázor, jenž si vytýká objevovat a využívat metody propagující etickou a produktivní mezilidskou interakci, které jsou ukotveny v racionální argumentaci a empiricky testovatelné evidenci namísto náboženských dogmat a transcendentálních konstruktů.

Na jaké bázi lze vůbec srovnávat tyto dva světonázory? Mají každý za cíl každý svým vlastním způsobem adresovat určitou konkrétní oblast lidského bytí a jsou proto ve vzájemně konkurenčním vztahu? Bylo by naopak přesnější chápat jejich poměr jako navzájem se doplňují, popřípadě se každý z nich uchází o uznání ve zcela odlišné kategorii a zahrnovat je do rámce jedné úvahy má asi takový smysl, jako se vší vážností diskutovat vztah jahodového kompotu a mlhoviny v Andromedě? Zažitý stereotyp by nás mohl přivést k domněnce, že jádrem sporu mezi monoteismem a sekulárním humanismem je pohled na existenci Boha. Zatímco monoteismus na přesvědčení o existenci Boha staví svoji teologii, sekulární humanismus představu existence Boha odmítá. Tak to ovšem není. Sekulární humanismus se představou Boha vůbec nezabývá. Pokud jde o téma Boha, oponentem křesťanství, islámu a judaismu nebude sekulární humanismus, ale ontologický naturalismus respektive ateismus. Hledaná dichotomie nespočívá ani v rozdílných náhledech na způsob, jakým bychom mohli hypotézu Boha potvrdit nebo vyvrátit, na tomto poli si bude moniteismus konkurovat s naturalismem epistemickým.

Položme si proto otázku co je skutečným zájmem sekulárního humanismu. Z jeho definice vyplývá, že je jím snaha o maximální možnou prosperitu a rozkvět každého individua, stejně tak, jako celé lidské společnosti (což z důvodů úspornosti budu nazývat jednoduše štěstí). Je toto také zájmem monoteismu? Velká náboženství ve skutečnosti nekoncentrují svoji pozornost na otázky tohoto světa, tím méně na otázky lidského štěstí, ale upínají svůj záběr na bytí, které nastane po životě fyzickém. Náš pouhých několik desítek let trvající život je prostou předehrou k hlavnímu dějství, kterým je nekonečná blaženost popřípadě věčné zatracení, jehož se nám dostane po odchodu na onen svět. Kromě zájmu o život po životě je dalším pilířem monoteismu glorifikace našeho stvořitele, který si potrpí na chvalozpěvy, uctívání, křesťané před ním padají na kolena, muslimové pokládají čelo na zem v předepsaném směru a židé se začnou specifickým způsobem lehce pohupovat u zdi nářků. Přes nebeského otce se nakonec dostáváme k otázkám lidského štěstí. Štěstí na tomto světě je lidem přístupné pouze jako vedlejší efekt míry souladu jejich chování s božími nařízeními. Monoteismus tedy obsahuje zájem o dosažení lidského štěstí, to lze ovšem nalézt pouze prostřednictvím oslavování Boha a plněním jeho vůle. Otázka jak se daří štěstí ve světě každému z naší antagonistů rozšiřovat je tedy doménou, ve které si monoteismus a sekulární humanismus konkurují a mohou porovnat kvalitu svého snažení. Evaluace se provádí na základě dosahovaných výstupů a uplatňovaných metod.

Výstupy

V západních zemích byla zjištěna následující korelace. Čím více je daná společnost religiózní, tím větší sociální dysfunkčnost vykazuje. Ta je vyjádřena počtem vražd, sebevražd, potratů, délkou dožití a podobnými veličinami. Na prvním místě se v naprosté většině případů ocitly Spojené státy, ve kterých je počet křesťanů odhadován na přibližne 80%. Paradoxní je, že Američané byli první i v kategorii potratovosti a těhotenství mladistvých, a to i přes velmi přísný odsudek interrupcí a mimomanželského sexu ze strany církví. Nejlépe se naopak umístily sekularizované země jako Dánsko, Švédsko nebo Japonsko, které se vyznačují rozšířeností ateismu a přijetím evoluční teorie. Kdyby bylo křesťanství pro lidské štěstí užitečnější, než sekulární humanismus, nemohlo by se nikdy přihodit, aby s úbytkem míry religionisity ubylo také sociální patologie. Další rozsáhlý výzkum prokázal, že země, kde je víra v Boha dominantně chápána jako základ lidské morálky, jsou zároveň zeměmi nejméně rozvinutými a nejvíce násilnými. Následující souhrn studií dává znát, že hlouběji prožívané náboženské vytržení může vést ke spuštění psychopatologických procesů, především syndromu permanentního provinění, úzkostlivosti nebo dokonce schizofrenie. Známou manifestací tohoto rizika je zejména Jeruzalémský syndrom postihující ročně několik set věřících, kteří navštíví Jeruzalém. Toto zjištění není překvapující, když si uvědomíme, že věřící jsou zatíženi mnoha úkoly, jejichž provádění může být také velmi stresující. Například na ortodoxní židy je uvalena povinnost každodenně provést celkem 613 náboženských rituálů, což je časově zaměstnává natolik, že už nezvládají vykonávat výdělečnou činnost a jsou odkázáni na podporu státu. Rituály jsou pro život věřícího žida životně důležité a vše se navíc odehrává v ovzduší neustále hrozby pekla a věčného zatracení. U křesťanství a islámu je situace v mnohém analogická. Je nutno také doplnit, že k dispozici jsou i studie, které ukazují, že víra v Boha může generovat také pozitivní psychologické efekty. Je tomu tak u věřících, kteří jsou přesvědčeni, že se jich po smrti peklo týkat určitě nebude, zvládají plnit náboženské rituály bez stresu a zároveň nalézají komfort v představě, že je má Bůh moc rád, je stále s nimi, touží jim pomáhat, a je jim jakýmsi laskavým a chápajícím kamarádem, který je ochrání před zlým a nebezpečným čertem.

Metody

Sekulární humanismus se pokouší dosahovat svých cílů na základě poznatků vyplývajících z empirické evidence tak, že identifikuje principy, které se v historii lidstva vyskytly a naznačily co zajistilo ve společnosti více štěstí a co ne. K dnešnímu dni sekulární humanismus naznal, že ideje podporující individuální autonomii, suverenitu, férovost, rovnost před zákonem, toleranci, svobodu a kooperaci se do lidského štěstí velmi efektivně přelévají. Sekulární humanismus má výhodu v možnosti učit se novým metodám a to s odkazem na úspěchy i omyly, které se mohly v metodách dřívějších vyskytnout. Může změnit své pozice a strategie, v jeho konceptu je zabudován proces, který staví na již získaných znalostech. Dojde-li například ke zjištění, že rovnost před zákonem ve skutečnosti nevede ke zvyšování lidského štěstí, přestane sekulární humanismus rovnost před zákonem propagovat. Jeho podstatnou náležitostí je schopnost eliminovat předsudečnost a bias, jakmile je jeho přítomnost zjištěna.

Monoteismus odkazuje k absolutní a neměnné autoritě svatých textů, čímž se vzdává příležitosti poučit se z vlastních chyb, reflektovat na společenský vývoj a vkomponovávat do svých strategií empiricky získané poznatky. Monoteismu ve skutečnosti nemá důvod se rozvíjet, pokud se tak stane, pak je to jen kvůli tomu, že je k tomu donucen konkurenčním světonázorem, a určitá náboženská praxe začne být nepřijatelná až příliš zjevně (například kamenování). Onen „vývoj“ potom spočívá v tom, že je pozměněn interpretační výklad svatých textů, tak aby byl zdánlivě kompatibilní se získanými poznatky, což je ovšem ve srovnání s autentickým učením přístup velmi rigidní a vyúsťuje k fatálním interpretačním konfliktům. Každý z velkých monoteismů skýtá myriády sekt a podsekt, které si u zbytku společnosti nárokují právo na uznání toho, že dosáhly interpretace nejsprávnější, přičemž konflikt interpretační již mnohokrát v minulosti přešel do konfliktu válečného. Jako ilustraci odkazuji na debatu dvou křesťanských expertů o povaze Boha, Matt Slick vs. Jesse Morrell. Spor se týkal centrální otázky, co musí člověk udělat proto, aby jej křesťanský Bůh přijal do nebe. Tito experti, kteří se čtením Bible zabývají celý život, došli k vzájemně zcela se vylučujícím závěrům. První protagonista citoval velké množství biblických veršů, které jasně potvrzovaly jeho stanovisko. Druhý protagonista poté provedl to samé, citoval nesčetné množství biblických veršů, které potvrzovali jeho naprosto opačné stanovisko.

Pokud jde o naplňování konkrétních potřeb, monoteismus doporučuje svěřit je prostřednictvím modlitby vždy naslouchajícímu Bohu, který je schopen sdělené přání vyplnit, což přirozeně může odrazovat od snahy nalézt řešení v rámci fyzikálního světa. Přes opakované pokusy se ovšem nikdy nepodařilo účinnost modliteb prokázat, když pomineme případný pochybný placebo efekt. Modlení tedy představuje zcela nesprávně alokovanou energii, jenž ke zvýšení štěstí nevede a měla být využita jinak. Mezi další závadné náboženské inspirace lze zařadit skeptický pohled na lékařskou péči, transfúze krve nebo očkování, které věřící z několika monoteistických podsekt odmítají.

Závěr

Lidé žijící v nábožensky více aktivních společnostech se stanou oběti sociálně patologických a pravděpodobně také psychopatologických jevů s větší pravděpodobností, než lidé, kteří náboženských společnostech nežijí. Metody monoteismu neznají pokrok, neučí se s chyb a podléhají interpretačnímu zmatení vedoucí konfliktům, zatímco metody sekulárního humanismu se vyvíjejí v závislosti na získávání nových poznatků a podporují vzájemnou spolupráci na dalším rozšiřování našich vědomostí. Monoteismus doporučuje nefunkční postupy (např. modlení) a může odrazovat od přijímání postupů funkčních (např. transfuze krve), zatímco sekulární humanismus nefunkční postupy ze svého rámce eliminuje. Výstupy a metody monoteismu jsou ve srovnání s výstupy a metodami sekulárního humanismu z hlediska dosahování lidského štěstí horší.

Chtěl bych ještě doplnit ilustraci mého pochopení situace

Představme si, že jsme se vrátili do doby před začátkem našeho letopočtu a stanovili, že následování například biblických ustanovení vede k takovému stavu společnosti, při kterém je maximalizováno štěstí maximálního možného počtu lidí. V této době bylo kamenování správným způsobem trestu, otroctví běžnou formou existence, homosexuálové byli chápáni jako lidé ďáblem posedlí zasluhující trest, genocida správným přístupem k poražené straně válečného konfliktu. V této době byla napsána Bible, která o všech těchto společenských jevech nejen referuje, ale jsou zde také potvrzovány jako přístupy správné a žádoucí. Zatímco prototyp sekulárního humanisty bude v obdobích následujících zjišťovat, že kamenováním trestat nutné není, otroctví není správné, ženy mají mít stejná práva, jako muži atd., a postupně bude jednu praxi za druhou ze svých etických norem eliminoval, křesťan vázaný absolutní a neměnnou autoritou biblických nařízení nemá příležitost podobný proces učení nastoupit. Většina křesťanů dnes po znovuzavedení otroctví nevolá, tato skutečnost není výsledkem autentického poučení se z realizované zkušenosti, ale nuceným pozměněním interpretačního aparátu, kterým je Bible nahlížena. Ukáže-li se provádění náboženských nařízení jako společensky zcela neúnosné, Křesťan popoběhne za sekulárním humanistou, přejíme jím stanovený návod, jak se ke konkrétní společenské situaci postavit, a prohlásí, že jde o novou a správnější interpretaci původního svatého textu. Takovýto progresivní věřící bude při nejlepším několik kroků za sekulárním humanistou. Má zpoždění a klopýtá kvůli nedostatečné pružnosti interpretačních omezení. Jako by za orientačním běžcem postupoval člověk na chůdách.

Většina monoteistů, zejména v muslimských zemích, nijak progresivních samozřejmě není a za sekulárními humanisty se klopýtat ani nepokoušejí. Proto je homosexualita na mnoha místech světa stále trestána smrtí, kamenování je součástí teokratických právních systémů a otroctví bují. Křesťané pokročili v interpretaci svých knih dál jenom proto, že vedle nich žijí sekulární humanisté, kteří na nelidskost mnohých tradičních křesťanských pojetí poukazovali, a za kterými mohou křesťané alespoň klopýtat. Právní řády sekulárních zemí dnes zahrnují pouze dvě biblická přikázání do svého rámce (nezabiješ, nepokradeš), ačkoliv samozřejmě ne ve zjednodušující biblické podobě. Dokonce ani zdánlivě výhodné zlaté biblické pravidlo "čiň druhému tak, jak si přeješ aby bylo činěno tobě" není dobře přizpůsobené našemu rostoucímu poznání. Co když mají lidé různé povahy? Co když by bylo vhodnější nejprve si promluvit se subjektem a zjistit, jak by on chtěl, aby se k němu druhý člověk choval. Kvalitativně pokročilejší princip potom bude vyjádřen větou "čiň druhému tak, jak on si přeje, aby mu činěno bylo". Ani toto samozřejmě není přístup dokonalý, co když si subjekt bude přát aby ho jiný člověk zavraždil? Potřebujeme tedy ještě princip robustnější, musíme dále zkoumat a ptát se. Další variantou by mohlo být "neočekávej, že se k tobě budou ostatní chovat tak, jak si představuješ, že by se k tobě měli chovat, pokud budou tvé představy v konfliktu s lidským štěstím". Lidská zkušenost nemůže být redukována do primitivních pouček zkonstruovaných v době železné a nepomůže ani snaha o jejich interpretační napínání. Žádný myšlenkový systém, který se považuje za neměnný, nemůže dynamické společnosti dlouhodobě skutečně obstát.

Autor: Libor Závodný | čtvrtek 31.8.2017 12:09 | karma článku: 5.24 | přečteno: 163x

Další články blogera

Libor Závodný

Od svatých textů k technokracii (a zpět?)

Náboženství nabírá na významu. Blízký východ je otřásán projevy fundamentalistického islámu a Islámský Stát soutěží o prvenství ve vývozu terorismu s Islámskou republikou.

24.8.2017 v 12:59 | Karma článku: 11.46 | Přečteno: 382 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Václav Dlouhý

KOKOTSTARY@GMAIL.COM

Aplikace. Registrace. Zadejte heslo. Heslo musí obsahovat malé a velké písmena, číslice a znaky. Aplikace se aktualizuje. Vítejte. Kupte si nové pyžamo. Kupte si pozemek v Horní Dolní. Kupte si kočkodána. Zadejte heslo...

19.11.2017 v 0:56 | Karma článku: 8.09 | Přečteno: 121 | Diskuse

Karol Wild

Nevýhoda pana Drahoše

Prezidentský kandidát pan Jiří Drahoš byl podroben pečlivému zkoumání při návštěvě Olomouce. Časopis Respekt si všiml, že nerad zvedl prsty na vítězství, byl nedochvilný a není šoumen.

18.11.2017 v 21:30 | Karma článku: 17.89 | Přečteno: 1130 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze knihy „Samomluvy Miroslava Macka“

Kniha českého stomatologa, bývalého politika, publicisty, překladatele a politického komentátora Miroslava Macka „Samomluvy Miroslava Macka“ je podivuhodná. Pobaví, rozesměje, inspiruje i obohatí, neboť je plná životní moudrosti.

18.11.2017 v 19:14 | Karma článku: 18.81 | Přečteno: 538 | Diskuse

Martin Houška

Slavíme 129 let od vzniku výmluvy na lenost

Za pár dní naše planeta oslaví významné výročí a to 129 let od počátků automobilové historie. Nestali jsme se však otroky našich plechových miláčků?

18.11.2017 v 18:55 | Karma článku: 5.22 | Přečteno: 162 | Diskuse

Oto Jurnečka

Já jsem větší demokrat než vy pane, aneb už se perou

Po volbách se jedna část politické scény prohlásila jedinou demokratickou silou. V dojemném souladu s médii rozjeli příběh, kterak strany se kterými nekamarádí, nejsou demokratické.

18.11.2017 v 18:29 | Karma článku: 35.24 | Přečteno: 724 | Diskuse
Počet článků 2 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 272

ateista, antiteista, nemodlící se neznaboh a rouhající se kacíř 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.