Bída demokracie (pohled Rakouské školy)

V dnešním světě má demokracie jako způsob zřízení státu stále méně zastánců a její kritiku lze vést z mnoha východisek. Zde je nabídnuto východisko Rakouské ekonomické školy, jak jej zformoval její zastánce Hans-Hermann Hoppe.  

Hans-Hermann Hoppe a Rakouská škola

Níže je překlad eseje, jejíž autorem je prominentní zástupce tzv. rakouské ekonomické školy, Hans-Hermann Hoppe. Dříve však než bude překlad předložen, dovolím si nabídnout stručný úvod k osobě autora a jeho intelektuálnímu zázemí.

Od ostatních ekonomických škol myšlení se rakouská škola odlišuje zejména svou metodologií, jejíž podstatou je analýza lidského jednání praxeologie a využívání deduktivní logiky. Je skeptická k využívání empirických metod v ekonomii (zejména statistickým metodám a laboratorním experimentům). V současnosti je alternativním proudem k hlavnímu ekonomickému proudu představovanému neoklasickou syntézou. Implikací rakouské školy je priorita volného trhu a soukromého vlastnictví. Rakouská škola tvrdí například i to, že jediným skutečným lidským právem je právo soukromého vlastnictví, a teprve z něj jsou odvozena všechna práva ostatní. Jedním z duchovních otců této školy je Ludwig Edler von Mises (vedle Carla Mengera, Frierdicha von Wiesera a Eugena von Böhm-Bawerka), který je následován dvěma svými významnými pokračovateli, jimiž jsou Friedrich August von Hayek a Murray Newton Rothbard. Co se týče úžeji vymezené ekonomické teorie, oba tito myslitelé si názorově dobře notují. Pokud jde však o problematiku širších sociálně politických východisek, je nutné konstatovat, že úvahy každého z nich jsou směřovány odlišně. Primárním jablkem sváru je zde pohled na existenci a legitimitu entity, kterou je stát. Zatímco Rothbard nenachází pro stát jakékoliv pochopení a vnímá jej jako ve všech směrech parazitickou entitu, která degraduje ono základní lidské právo, kterým je soukromé vlastnictví, Hayek státu pozitivní roli přiznává za předpokladu, že se takový stát postaví do role ochránce a garanta soukromého vlastnictví. Rothbard takovýto postoj chápe jako naivní, jelikož tvrdí, že agenti státu mají vždy z principu veškeré pobídky k tomu, aby soukromé vlastnictví za všech okolností podrývali. Každý byť z počátku jen malý stát se v průběhu času stane budulínkem, který dříve nebo později, postupně a plíživě, zadusí svobody svých obyvatel a zdegeneruje v nějakou variantu socialistické totality. Takovýto postoj je popisován jako anarcho-kapitalismus, jehož je Rothbart intelektuálně nejvýraznějším proponentem. Hans-Hermann Hoppe je pokračovatelem Rothbarda, kterého považuje za šiřitele skutečných a autentických idejí rakouské ekonomické školy, zatímco F. A Hayek je v jeho očích spíše umírněný sociální demokrat. Hoppe však rozvinul myšlenkový aparát rakouské školy do další sféry a ve svojí analýze se věnuje distinkcím mezi jednotlivými typy států, respektive režimů, v závislosti na tom, jakým způsobem je v nich distribuována moc. Tvrdí, stejně jako Rothbard, že ideálním cílem je zánik státu a uspořádání společnosti na bázi "přirozeného řádu", ve kterém by neexistovalo žádné veřejné vlastnictví a všechny statky by byly vlastněny soukromě. Nově však také doplňuje, že že pokud má stát existovat, pak je racionální zcela zavrhnout alespoň jeho nejhorší možnou variantu. Nejhorší formou státu je pak takový stát, v němž zakořenila zhouba demokracie, a proto je třeba dát přednost alternativě, jíž je absolutistická monarchie. Tento závěr představuje v tradici rakouské školy nový, dříve nediskutovaný poznatek. Žádný z předchozích myslitelů rakouské školy se specificky nevěnoval srovnávání jednotlivých politických režimů (za hranicemi prozaického konstatování, že všechny socialistické vlády jsou špatné). Komplexní analýzu předkládá až Hoppe. Pro úkol srovnat jednotlivé typy režimů Hoppe využívá nástrojů ekonomické analýzy a jejich prizmatem zkoumá pobídky, které působí na představitele státu, kteří se rozhodují v podmínkách konkrétních režimů – tedy demokracie nebo monarchie. Své úvahy a teorie Hoppe shrnuje v knize esejů s názvem DEMOCRACY The God that failed (Demokracie – Bůh, který selhal). Jeden z esejů například využívá poznatků ekonomie časové preference aplikovaných na způsob rozhodování demokraticky zvoleného prezidenta a suverénního krále. Výsledkem této konkrétní úvahy je závěr, že prezident s omezeným volebním obdobím nebude dbát na dlouhodobé perspektivy vývoje dané země a snadněji podlehne tlaku na krátkodobou spotřebu a plýtvání, což Hoppe označuje jako "proces decivilizace", zatímco král bude mít všechny důvody zahrnout do svojí politiky právě i témata přesahující delší časový horizont a spíše tak realizovat "proces civilizace". V této konkrétní eseji je tedy upřednostněno téma odložené spotřeby, srovnání demokracie a monarchie je však v knize studováno i z mnoha dalších úhlů. Kniha zkoumá nejrůznější souvislosti toho či onoho politického zřízení od tématu prosperity, přes otázky kriminality a zdanění, až po téma svobody a války v každém z režimů. Války režimů demokratických jsou téměř vždy totální, zatímco války monarchií jsou omezené a soukromé, jelikož jsou financované jiným způsobem. Lze si snadno domyslet, že v rámci všech vybraných společenských problémů nalézá Hoppe v monarchii režim, který je bude schopen řešit problém lidského soužití a prosperity lépe než demokracie a je tedy demokracii vysoce nadřazený. Pozornost věnuje také taktice, kterou je třeba zvolit, aby se podařilo demokracii navzdory na Západě silně indoktrinované populaci nakonec přece jen překonat.

Níže je nabídnut překlad části jednoho z třinácti esejů knihy nesoucí název On Monarchy, Democracy, and the Idea of Natural Order (O monarchii, demokracii a myšlence přirozeného řádu). Celá kapitola je uvozena delším historickým exkurzem, po kterém následuje teoretičtější závěr a právě ten je přeložený v textu níže.     

O monarchii, demokracii a myšlence přirozeného řádu (extrakt)

Hans-Hermann Hoppe

Z pohledu elementární ekonomické teorie a ve světle historických důkazů pak vyplývá revizionistický pohled na moderní dějiny. Whigovská (progresivistická, pozn. překladatele) teorie dějin, podle níž lidstvo neustále kráčí vpřed směrem ke stále vyššímu stupni pokroku, je nesprávná. Z pohledu těch, kteří dávají přednost menšímu vykořisťování před větším a kteří si cení prozíravosti a individuální odpovědnosti před krátkozrakostí a nezodpovědností, nepředstavuje historický přechod od monarchie k demokracii pokrok, ale civilizační úpadek. Tento verdikt se nezmění ani tehdy, pokud zahrneme více nebo jiné ukazatele. Právě naopak. Bezpochyby nejdůležitějším ukazatelem vykořisťování a orientace na současnost, o němž nebyla řeč výše, je válka. Pokud bychom však zahrnuli i tento ukazatel, relativní výkonnost demokratické republikánské vlády se jeví ještě horší, nikoli lepší. Přechod od monarchie k demokracii přinesl kromě zvýšeného vykořisťování a sociálního úpadku také změnu od omezeného válčení k válce totální a dvacáté století, věk demokracie, je třeba zařadit také mezi nejvražednější období v celých dějinách.

Z toho nevyhnutelně vyplývají dvě závěrečné otázky. Současný stav může být jen stěží "koncem dějin". Co můžeme očekávat? A co můžeme dělat? Pokud jde o první otázku, odpověď je stručná. Na konci dvacátého století demokratický republikanismus v USA a v celém západním světě zjevně vyčerpal rezervní fond, který zdědil z minulosti. Po celá desetiletí, až do konjunktury devadesátých let, reálné příjmy stagnovaly, nebo dokonce klesaly. Veřejný dluh a náklady na systémy sociálního zabezpečení přinesly vyhlídku na brzký hospodářský krach. Současně se do nebezpečných výšin vyšplhaly společenský rozklad a sociální konflikty. Bude-li tendence k většímu vykořisťování a orientaci na současnost pokračovat současným směrem, západní demokratické sociální státy se zhroutí stejně jako východoevropské socialistické lidové republiky na konci 80. let. Z toho vyplývá druhá otázka: Co můžeme udělat nyní, abychom zabránili tomu, že se proces civilizačního úpadku naplno rozběhne a vyústí v ekonomickou a sociální katastrofu?

Především je třeba delegitimizovat myšlenku demokracie a vlády většiny. Běh dějin nakonec určují ideje, ať už jsou pravdivé, nebo falešné. Stejně jako králové nemohli vykonávat svou vládu, pokud většina veřejného mínění nepřijala takovou vládu za legitimní, tak ani demokratičtí vládci nevydrží bez ideové podpory veřejného mínění. Stejně tak přechod od monarchické vlády k demokratické musí být vysvětlen jako v zásadě nic jiného než změna veřejného mínění. Ve skutečnosti až do konce první světové války drtivá většina veřejnosti v Evropě uznávala monarchickou vládu jako legitimní. Dnes by tak učinil málokdo. Naopak, myšlenka monarchické vlády je považována za směšnou. Legitimita monarchické vlády se zdá být nenávratně ztracena. Ani takový návrat by nebyl skutečným řešením. Monarchie totiž, ať už jsou jejich relativní zásluhy jakékoli, využívají a přispívají také k orientaci na současnost. Myšlenku demokratické republikánské vlády je však třeba učinit ještě více směšnou, a to v neposlední řadě tím, že ji označíme za zdroj probíhajícího procesu decivilizace.

Současně, a to je ještě důležitější, je však třeba vymezit a pochopit pozitivní alternativu k monarchii a demokracii - myšlenku přirozeného řádu. Na jedné straně jde o uznání, že nikoli monarchické či demokratické vykořisťování, ale soukromé vlastnictví, výroba a dobrovolná směna jsou konečným zdrojem lidské civilizace. Na druhé straně to zahrnuje uznání základního sociologického poznatku (který mimochodem také pomáhá přesně určit, kde se historická opozice vůči monarchii mýlila): že udržení a zachování ekonomiky založené na soukromém vlastnictví a směně vyžaduje jako svůj sociologický předpoklad existenci dobrovolně uznané přirozené elity - nobilitas naturalis.

Přirozený výsledek dobrovolných transakcí mezi různými soukromými vlastníky je rozhodně neegalitární, hierarchický a elitářský.  V důsledku velmi různorodého lidského nadání získá v každé společnosti jakéhokoli stupně složitosti několik jedinců rychle postavení elity.  Někteří jedinci mají díky svému bohatství, moudrosti, odvaze nebo jejich kombinaci "přirozenou autoritu" a jejich názory a úsudky se těší všeobecnému respektu. Navíc díky selektivnímu páření a sňatkům a zákonům občanské a genetické dědičnosti se pozice přirozené autority s větší pravděpodobností předávají v rámci několika šlechtických rodin. Právě na hlavy těchto rodů s dlouholetou tradicí vynikajících úspěchů, prozíravosti a příkladného osobního chování se lidé obracejí se svými konflikty a stížnostmi proti sobě navzájem a právě tito vůdci přirozené elity obvykle vystupují jako soudci a mírotvorci, často bezplatně, z pocitu povinnosti, která se od osoby s autoritou vyžaduje a očekává, nebo dokonce z principiálního zájmu o občanskou spravedlnost jako soukromě vytvářené "veřejné dobro".

Endogenní původ monarchie (na rozdíl od jejího exogenního původu prostřednictvím dobytí) lze totiž chápat pouze na pozadí předchozího řádu přirozených elit. Malý, ale rozhodující krok při přechodu k monarchické vládě - prvotní hřích - spočíval právě v monopolizaci funkce soudce a mírotvorce. Tento krok byl učiněn, jakmile jediný příslušník dobrovolně uznané přirozené elity - král - prosadil proti odporu ostatních příslušníků společenské elity, aby všechny konflikty na vymezeném území byly řešeny před ním a konfliktní strany si již nevybíraly jiného soudce či mírotvorce než jeho. Od tohoto okamžiku se právo a jeho prosazování prodražilo: místo aby bylo nabízeno zdarma nebo za dobrovolnou úplatu, bylo financováno pomocí povinné daně. Současně se zhoršila kvalita práva: namísto dodržování již existujícího práva a uplatňování univerzálních a neměnných zásad spravedlnosti mohl monopolní soudce, který se nemusel obávat ztráty klientů v důsledku toho, že by ve svých rozsudcích nebyl nestranný, postupně měnit existující právo ve svůj prospěch.

Historický odpor proti monarchii byl do značné míry motivován nadsazenou cenou spravedlnosti a překrucováním antického práva králi.  Ohledně příčin tohoto jevu však panoval zmatek. Byli tací, kteří správně rozpoznali, že problém spočívá v monopolu, nikoliv v elitách či šlechtě. Mezi nimi však výrazně převažovali ti, kteří místo toho chybně obviňovali elitářský charakter panovníků a podle toho usilovali o zachování monopolu na právo a jeho vymáhání a krále a viditelnou královskou okázalost pouze nahradili "lidem" a domnělou skromností a slušností "obyčejného člověka". Odtud pramení historický úspěch demokracie. Ironií osudu pak monarchii zničily tytéž společenské síly, které králové nejprve podnítili, když začali vylučovat konkurenční přirozené autority z funkce soudců. Aby překonali jejich odpor, králové se obvykle spojili s lidem, obyčejným člověkem.

S odvoláním na vždy lidový sentiment závisti slibovali králové lidu levnější a lepší soudnictví výměnou a na úkor zdanění - snížení daní - svých vlastních sázkařů (tj. králových konkurentů).  Když se ukázalo, že sliby králů jsou plané, jak se dalo předpokládat, tytéž rovnostářské nálady, které předtím namlouvali, se nyní soustředily a obrátily proti nim. Vždyť král sám byl příslušníkem šlechty a v důsledku vyloučení všech ostatních soudců se jeho postavení stalo jen povýšenějším a elitářštějším a jeho chování jen arogantnějším. V souladu s tím se pak jevilo jako logické, že i králové budou svrženi a že rovnostářská politika, kterou monarchové iniciovali, bude dotažena do svého konečného konce: monopolního ovládnutí soudnictví obyčejným člověkem.

Jak bylo podrobně vysvětleno a ukázáno výše, demokratizace práva a jeho prosazování - nahrazení krále lidem - situaci podle očekávání jen zhoršila. Cena spravedlnosti a míru astronomicky vzrostla a po celou dobu se kvalita práva neustále zhoršovala až do té míry, že představa práva jako souboru univerzálních a neměnných zásad spravedlnosti z veřejného mínění téměř vymizela a byla nahrazena představou práva jako legislativy (práva vytvářeného vládou). Současně demokracie uspěla tam, kde monarchie učinila jen skromný začátek: v konečném zničení přirozených elit. Majetek velkých rodů se rozplynul a jejich tradice kulturní a ekonomické nezávislosti, intelektuální prozíravosti a morálního a duchovního vedení byla zapomenuta. Bohatí lidé existují i dnes, ale častěji než jindy vděčí za svůj majetek nyní přímo či nepřímo státu. Proto jsou často na trvalé přízni státu závislejší než lidé s mnohem menším majetkem. Obvykle již nejsou hlavami dlouholetých předních rodů, ale novodobými boháči. Jejich chování se nevyznačuje zvláštní ctností, důstojností nebo vkusem, ale je odrazem stejné proletářské masové kultury orientované na současnost, oportunismu a hédonismu, kterou dnes bohatí sdílejí se všemi ostatními; jejich názory proto nemají ve veřejném mínění větší váhu než názory kohokoli jiného.

Proto až demokratická vláda definitivně vyčerpá svou legitimitu, bude problém, s nímž se potýká, podstatně složitější, než když králové ztratili svou legitimitu. Tehdy by stačilo zrušit královský monopol na právo a jeho vymáhání a nahradit jej přirozeným řádem konkurujících si jurisdikcí, protože stále existovaly zbytky přirozených elit, které se mohly tohoto úkolu ujmout. Nyní to již stačit nebude. Pokud je monopol demokratických vlád na právo a jeho vymáhání zrušen, zdá se, že neexistuje žádná jiná autorita, na kterou by se člověk mohl obrátit s žádostí o spravedlnost, a chaos se zdá být nevyhnutelný. Proto je nyní vedle obhajoby abdikace demokracie zásadní strategický význam, aby se současně dostalo ideologické podpory všem decentralizujícím, nebo dokonce secesionistickým společenským silám. Jinými slovy, tendence k politické centralizaci, která západní svět charakterizovala po mnoho staletí, nejprve pod monarchickou vládou a poté pod demokratickou záštitou, musí být systematicky zvrácena.

I kdyby v důsledku secesionistických tendencí vznikla nová vláda, ať už demokratická, nebo ne, územně menší vlády a zvýšená politická konkurence budou mít tendenci podporovat umírněnost, pokud jde o vykořisťování. V každém případě pouze v malých regionech, obcích nebo okresech bude možné, aby se několik jednotlivců na základě všeobecného uznání jejich ekonomické nezávislosti, vynikajících profesních úspěchů, morálně bezúhonného osobního života a vynikajícího úsudku a vkusu dostalo do pozice přirozených, dobrovolně uznávaných autorit a legitimizovalo myšlenku přirozeného řádu soupeřících soudců a překrývajících se jurisdikcí - "anarchické" soukromoprávní společnosti - jako odpovědi na monarchii a demokracii.