Archeofuturistická vize pro ČR. Část 1 – Nová sociologie

Probíhající třídní konflikt nepochází z esence struktury české společnosti a není metafyzicky nutný. Je výsledkem defektního politického systému, který je třeba nahradit. K tomu dopomůže tato nová, zatím jen zárodečná vize pro ČR.

Postupující polarizace společnosti nechává postupně vykrystalizovávat několik lidských typů, které jsou spolu v nevyhlášeném konfliktu. Současný hlavní společenský spor jen velmi málo kopíruje preference pravolevého ekonomického dělení, kdy se na jedné straně koncentrují příznivci spíše menší míry přerozdělování ekonomických zdrojů a na druhé příznivci tzv. velkého státu. Současné dělení je více třídní povahy, které zahrnuje více relevantních dimenzí, marxistický model kalkulující s třídním bojem proletariátu proti buržoasii na něj však dostatečně přiléhavě vztáhnout nelze. Mnozí zástupci buržoasie se dnes nacházejí ve stejném zájmovém táboře s proletariátem, proti jiným skupinám. Před časem byl zveřejněn sociologický výzkum Českého rozhlasu s názvem „Rozděleni svobodou“, ze kterého vyplynulo dělení do následujících společenských kategorií: zajištěná střední třída, nastupující kosmopolitní třída, tradiční pracující třída, třída místních vazeb, ohrožená třída, strádající třída. Ani toto dělení však není pro vysvětlení rostoucí tenze uvnitř společnosti relevantní, jednotlivé skupiny jsou definovány v příliš vysokém rozlišení, které nevede k objasnění primárního zdroje společenského konfliktu, jež má binární základ. Pro účely efektivnějšího uchopení současné společenské situace by bylo do jisté míry možné sdružit některé z vytýčených kategorií proti kategoriím jiným. V jedné nadskupině by se tak ocitla zajištěná střední třída a nastupující kosmopolitní třídou a v nadskupině druhé pak všechny kategorie ostatní. Pro potřeby vytýčení nové společenské vize je výhodnější nevázat se na tento realizovaný výzkum, ale použít odlišnou sociologickou koncepci, ve které se konflikt odehrává mezi Erbovníky a Yeomany, přičemž Erbovníci vnímají jako nutný směr společenského vývoje universalismus a globalismus, zatímco Yeomani jsou zaměřený nativisticky a lokalisticky. Na tomto blogu jsem publikoval poněkud technický článek Globalizace, Universalismus a Kosmopolitanismus, ve kterém je obsah těchto pojmů podchycen a vysvětlen je i jejich vzájemný vztah, téma tohoto článku ovšem směřuje jinam, proto se k nim zde podrobně vracet již nebudu. Níže je blíže analyzován charakter společenských tříd, se kterými je nutné v současnosti pracovat. 

Společenské třídy

Erbovník (definice ve wiki) je ve středověké heraldice každý, kdo má nárok na erb. V moderní době je však tímto erbem moderní vzdělání. Svět erbovníků je světem reputace. Erbovník ve smyslu společenské vrstvy je definován jako každý, kdo má akademický titul nebo by se to od něj společensky očekávalo. Erb je znak osobního postavení a je specifický pro povahu a doktrínu dané doby. Každá doba má však své Erbovníky. Napříč epochami můžeme definovat smysl života Erbovníků jako "seberealizaci". Život Erbovníka má být dílem lidského umění, které si sám vytvořil, je individualizovaný a atomizovaný. V České republice je v současnosti nadbytek Erbovníků, což je pro celou zemi velký problém. Vzhledem k tomu, že Erbovníci nacházejí smysl života ve společenském postavení, má neustále narůstající množství Erbovníků tendenci vytvářet patologii jakéhosi nadbytku společenského postavení - což znamená množící se úřady, společenskou posedlost mocí, politikou a důležitostí. Zájemce o systematičtější uchopení tohoto problém lze odkázat tyto články (díl 1, díl 2) věnované popisu patologií způsobených nadprodukcí elit, jak je původně definoval vědec specializující se na společenskou komplexitu Peter Turchin. 

Yeoman (definice ve wiki) je člověk zakořeněný v soudržné komunitě se zděděnou tradicí.  Zatímco každý Erbovník má za úkol vymyslet si vlastní život, Yeoman nemusí vymýšlet nic. Není uměleckým dílem, není jedinečnou lidskou existencí. Yeoman je normální civilizovaný člověk. Běh jeho života utvářejí tradice a pro každou příležitost se konají nejrůznější obřady. Může se mu říci, co si má myslet, co má říkat, co má číst, sledovat a poslouchat, co má jíst a pít, co si má oblékat a koho si má vzít - dokonce i jaké technologie smí používat. Yeomen existuje jako součást tradičního společenství - říkejme mu třeba vesnice. Vesnice je oddaná lidská skupina, v ideálním případě dostatečně blízká na to, aby se každý týden všichni viděli, a dostatečně malá na to, aby si každý pamatoval jména ostatních. Ve vesnici se všichni se snaží žít svůj život podle jedné společné doktríny nebo tradice. Jelikož si Yeomen svůj život nenavrhuje sám, musí ho za něj navrhnout někdo jiný. To byl po tisíciletí normální lidský způsob života a Yeoman je normální člověk. Dnes se to ve škole učí jinak, ovšem nikdo nemusí být hloupý, aby se stal Yeomanem. Yeomeni jsou ve skutečnosti ti nejlepší lidé - obecně nejzdravější, nejrozumnější a nejmoudřejší.

Temný Erbovník patří k podskupině Erbovníků, která již prohlédla inherentní neférovost a neudržitelnost současného režimu (stručně popsán v kapitole "Tyranie Erbovníků") a pracuje ve službách Yeomenů. Z hlediska budoucí instalace nového režimu je Temný Erbovník stěžejní postavou, jelikož disponuje kulturním kapitálem erbovnické kultury nutným k uskutečnění zásadních změn a zároveň není nijak loajální současné erbovnické universalistické doktríně, tedy si změny uskutečnit přeje. Fenomén Temných Erbovníků je fixní součástí dějin každého režimu. Za První republiky jej reprezentovali komunističtí intelektuálové, v době normalizace pak Chartisté. Dnes je těleso Temných Erbovníků poněkud nekompaktní, když se však sjednotí a nastoupí s Yeomeny v zádech jednoznačný politický směr, nebude existovat žádná síla, která by jej zastavila.  

Desperád je člověk s kriminální minulostí, bezdomovec a drogově závislý. Tato skupina je tvořena bývalými Yeomeny a většina jejích členů se potenciálně opět Yeomeny může stát. Ačkoli jsou všichni Desperádi společensky zhanobeni, mají stále příbuzenské, kulturní nebo alespoň etnické vazby na nějakou nedotčenou komunitu. Pokud tato komunita získá sociální kontrolu nad těmito Desperády, získá spirituální a časovou moc resocializovat je jako zdravé Yeomeny.

Tyranie Erbovníků  

Všechny tyto lidské skupiny představují historické, kulturní a antropologické bohatství lidského druhu a každá z nich je fascinujícím unikátem. V rámci současného režimu je však nabídnuta prosperita pouze Erbovníkům, kteří orientují svět směrem ke svojí universalistické vizi, v rámci níž mají být všichni Yeomeni v podstatě násilně přeučeni na Erbovníky, zatímco Desperádi mají být uvězněni. Troufám si tvrdit, že tímto se Erbovníci dopouštějí na Yeomenech zločinu proti lidskosti. Ve světě se nevyskytuje víc antihumanistická indeologie, než je universalismus. Yeomeni jej zcela odmítají a vstupují s Erbovníky do asymetrické kulturní války, kterou ovšem nemohou vyhrát, protože probíhá v systému, který vytvořili Erbovníci a v němž mají Yeomeni vždy podřízenou roli, která je okrajově respektována jen jako zásluha za služby Erbovníkům. V rámci takto hrané hry mají Yeomeni čas od času zájem vracet Erbovníkům jejich arogantní jednání stejnou mincí (což se jim leckdy i daří), jenže představa, že tato taktika zafunguje dlouhodoběji, je jen jedna velká a nešťastná iluze, iluze symetrie. Vše se nakonec vždy obrátí proti nim samotným. Jedinou nadějí Yeomenů na slušnější život respektující jejich přirozenost je, že se na jejich stranu dají Temní Erbovníci a zcela změní poměry systému, přesněji řečeno celý systém nahradí systémem novým. Po této dramatické změně budou i nadále vládnout Erbovníci, již ovšem v systému, který bude Yeomeny jejich důstojnost a jejich potřeby respektovat. Naděje není velká, ale Temných Erbovníků možná postupně přece jen přibývá.

Zvětšují se ovšem také ambice (Světlých) Erbovníků. Těch je v Západním světě dnes již nadkritické množství, jež dává vzniknou velmi nebezpečným utopickým vizím o unipolárním světě s jednou universalistickou globální, hegemonní kulturou nesenou na platformě tzv. globální liberální demokracie (kterou by ve skutečnosti představovala tyranie oligarchických insider skupin dále degradující Yeomeny do role pouhých otroků). Ve jménu tohoto utopického snu bylo rozpoutáno velké množství válek, sponzorováno velké množství pučistických skupin a vyzbrojeno velké množství nelegitimních režimů (viz například tento odkaz na wikipedii o působení USA ve světě), a je dost možné, že ještě více válek rozpoutáno bude. Na získaných územích jsou instalovány loajální vlády, jejichž představitelé jsou  prakticky neustále odposloucháváni, jak víme od Edwarda Snowdena, a jejich činnost je řízena skrze americké ambasády, jak si můžeme domyslet (o roli ambasád více zde).  

Co by stalo, kdyby byla elitářská vize světa opuštěna? V další části článku je uvedena vize pro Desperády. Co se týče ostatních skupin, budou se jim věnovat další díly této série, jako úvod k nim bych však krátce zmínil přece jen několik poznámek. Po opuštění elitářské vize světa by se snížila populace Erbovníků, čímž by se mnoha z nich ulevilo. Mnoho Erbovníků jsou Erbovníky jen proto, že je současný režim do tohoto statusu tlačí. Je naprosto jisté, že nemalá část z nich by byla duchovně šťastnější jako tradicionalisté (oproštěni od doktríny kosmopolitismu), osobně jako vesničané (oproštěni od stresu velkoměst) a profesně jako řemeslníci (bez nutnosti být 24/7 na mobilu a s laptopem v ruce). Není vůbec těžké si představit, že by se většina Erbovníků rekomunizovala jako Yeomeni, aniž by se výrazně změnily jejich názory, zvyky nebo přesvědčení. Je více než pravděpodobné, že takováto proměna by se týkala nejčastěji Erbovníků starších, kterým se život permanentního boje o statusové pozice a symbolický kapitál již zcela zajedl. Autentičtí Erbovníci by pochopitelně mohli i nadále realizovat svůj kosmopolitní životní styl, byla by jim však do značné míry odňata možnost vládnout Yeomenům. Yeomeni by pak měli vytvořené prostředí, ve kterém by byla průmyslová produkce nahrazena produkcí řemeslnou, na bázi řízené dis-utility, jejímž předpokladem by byla detechnologizace yeomenského světa (představme si Amiše v USA). Ponížený dělník v montovně nebo skladu by získal ekonomicky vitální možnost stát se krejčím, truhlářem nebo švecem. Jedny vyrobené boty by však musely obstát alespoň deset let. Podobně jako u Erbovníků, také u Yeomenů, zejména těch mladších, by čas od času vnikal zájem o exit yeomenské kultury a nastoupení typizované životní dráhy Ebrovníka, což by bylo za určitých podmínek také možné. Ovšem jak bylo uvedeno výše, úvahy o těchto dvou populacích budou více rozvedeny v dalších kapitolách.

Je však třeba ještě krátce doplnit, že každá ze zmíněných skupin má zájem o naprosté zničení skupiny druhé, jelikož z ní má strach a  k zájmu o destrukci oponenta jí velí logické defenzivně ofenzivní důvody. Tato destruktivní energie se ovšem rozplyne v momentě, kdy zanikne jakýsi vnímaný (přesto iluzorní) pocit, že je nutné, aby byla dosažena a navždy ustavena celospolečenská, unifikovaná mocenská hegemonie jednoho životního stylu, kterou mohou kontrolovat pouze jedni nebo druzí, přičemž ji nyní stále drží Erbovníci (i když už jen velmi chabě). Tento typ konfliktu je ovšem jen technického rázu a jak vědí znalci historie Římské říše, byl již v minulosti vyřešen. Pod společnou monarchickou vládou je třeba umožnit rozkvést většímu množství životních stylů a nedopustit, aby jedna třída vládla třídě jiné. Erbovníci nesmějí vládnout Yeomenům a nutit je přijímat hodnoty, se kterými nesouhlasí (vypjatým příkladem budiž ideologie transgenderismu nebo legalizace drog). Ovšem ani opak není žádoucí. Vítězství Yeomenů nesmí vést k tomu, aby byly Ebrovníkům vnucovány jim nepřirozené hodnoty (vypjatým příkladem budiž zákaz potratů nebo vyvyšování úlohy tradiční rodiny). Je třeba vytvořit anti-universalistickou společnost nepřekrývajících se populací. Erbovníky a Yeomeny je třeba do značné míry separovat, byť v rámci stejného státu.    

Vize pro Desperády

Co se Desperádů týče, jejich část by byla přirozeně absorbována do Yeomenských komunit, ne ovšem všichni. S touto opětovnou resocializací jsou totiž spojeny dva problémy. První spočívá v tom, že by se začlenění mohlo udát příliš hladce, při čemž by bylo zničeno to nejlepší s Desperádů, čímž je vysoká schopnost intenzivního, autentického a skutečného života. Dionýský a homérský charakter desperádské kultury není problematický sám o sobě. Problémem se stává až když se lidské životy takto orientovaných lidí propadnou do závislosti a neřesti. Extáze i násilí jsou ovšem základními prvky lidské zkušenosti a v desperádské kultuře existují v plné síle. Nikdo ve skutečnosti nepohrdá gangstery za to, že jsou gangstery - kdybychom neobdivovali profesionální zločince, nekonzumovali bychom o nich tolik populárního obsahu. Pokud se Desperádi mají opět stát Yeomeny, tyto elementy lidské povahy nemohou být ignorovány. V každé lidské vrstvě musí být místo pro dobře kontrolovanou extázi a násilí (Erbovníci a Yeomeni ji potřebují též). Druhý problém resocializace spočívá v tom, že Yeomeni jsou ze své podstaty usedlí a lidské populace, které nebyly hluboce selektovány zemědělskou revolucí, mohou být špatně přizpůsobeny jakémukoli druhu usedlého života. Tyto populace mohou projevit svůj potenciál pouze tím, že existují jako lovci-sběrači, jinak se jim nedaří prosperovat.

Nezačlenitelným Desperádům by byl proto nabídnut život v divočině. Pro tyto účely by byly vyčleněny neobydlené zóny v České republice, nejlépe tedy některé vojenské prostory, jako například Doupovské hory, Libavá nebo Brdy. Lze připustit také představu, že namísto několika menších zón by byla vyčleněna jedna zóna větší, kterou by v tom případě mělo být pohoří Hrubého Jeseníku a Nízkého Jeseníku. Tato zóna by byla oplocena a střežena, vstup do ní by byl monitorován. Po vstupu do zóny by člověk ztrácel možnost dovolat se jakékoliv ochrany ze strany státu a stal by se zcela odkázaný sám na sebe a své přátele, se kterými by toto opuštění civilizace podnikl. S sebou by měl možnost vzít si vše, co unese, ze zbraní však pouze takové, které byly známy již v době železné – tedy sekery, nože, meče, oštěpy a podobně. Do zóny by byly vysazeny různá zvířata, včetně medvědů a předpokladem by bylo, že by zde člověk figuroval jako vrcholový predátor, podobným způsobem, jako tomu bylo ve volné přírodě v pravěku. Lze také předpokládat, že by se v těchto zónách po určité době vyvinul pravěký způsob společenského soužití, tedy malé tlupy hierarchicky postavené na konceptu práva silnějšího, které by mezi sebou někdy spolupracovaly a jindy soupeřily. Pokud by docházelo v této zóně ke ztrátám na životech (z důvodů nutričního nedostatku, zimy nebo násilí) okolní politické entity (tedy České Království a Polské Velkovévodství) by do běhu věcí nijak nezasahovaly. Zónu by bylo možné opustit, opuštění by však bylo podmíněno intenzivním a extenzivním karanténním a resocializačním programem.      

Osobní dodatek

Zóna by byla otevřena také pro „návštěvníky“, kteří by do ní vstupovali za stejných podmínek jako Desperádi, pro které by šlo o dlouhodobou vizi. Minimální délka pobytu by byla stanovena na jeden týden a po opuštění zóny (pokud by přežili) by nevznikala povinnost procházet resocializačním programem. Otázkou tedy je: „Šel bych?“. Pro by hovořila dobrodružná povaha, zájem o volnou přírodu, schopnost adaptovat se na nepohodlné podmínky a vytrvalost. Naproti tomu je však postavena neochota významněji riskovat kvůli těmto inklinacím život. Sám bych tedy určitě nešel, kdyby se mi však podařilo spojit se se zkušenějšími lidmi, kterým by bylo možné důvěřovat, pak bych se přidal. Pouze však na ten týden.