Julius Evola, výňatek z díla, aneb „apoliteia“ z hlediska aristokratického radikalismu

Julius "esoterický superfašista" Evola je zjevením z jiného světa a celé jeho dílo odpovídá jeho citátu: "Buď radikální, měj principy, buď absolutní, buď tím, který bývá nazýván extremistou" 

Julius Evola ohromuje svým unikátním pohledem na svět, který bývá někdy popisován jako magický idealismus, ještě lépe však jako radikální tradicionalismus. Výňatek níže je z knihy „Jezdit na tygru" důležitého díla italské sociologické vědy a politologie. Kniha se věnuje problémům osobního jednání, stanovisek a forem intelektuálního života, které jedinec řeší v současné epoše, již autor nazval epochou rozkladu. Kniha s podtitulem „manuál přežití pro aristokraty duše“ je věnována určitému vyhraněnému lidskému typu, jehož Evola nazývá diferencovaným člověkem, který je popisován, mimo jiné, také následovně: 

„Mám na mysli člověka, který se ocitá v dnešním světě, a to i v jeho nejproblematičtějších aspektech,    ale vnitřně do takového světa nepatří a nechce se mu poddat. V podstatě se cítí být příslušníkem jiné rasy než drtivá většina jeho současníků.“

Název knihy, tedy „jízda na tygru“, je metaforou označující přechod mezi dvěma cykly historie. Současnou končící epochou nesoucí se ve znamení iluze pokroku, respektive její konečnou nihilistickou fází a epochou, která bude následovat. Žádoucí postoj v rámci tohoto předělu popisuje Evola následovně:  

„Když se civilizační cyklus blíží ke svému konci, je obtížné něčeho dosáhnout tím, že se mu postavíme na odpor a přímo se vzepřeme působícím silám. Proud je příliš silný; člověk by byl přemožen. Podstatné je nenechat se ohromit všemocností a zdánlivým triumfem sil dané epochy. Tyto síly, zbavené spojení s jakýmkoli vyšším principem, jsou ve skutečnosti na krátkém řetězu. Člověk by se neměl upínat na přítomnost a na věci, které jsou právě po ruce, ale měl by mít na zřeteli podmínky, které mohou nastat v budoucnosti. Zásada, kterou je třeba se řídit, by tedy mohla znít: nechat síly a procesy této epochy jít svým vlastním směrem a přitom zůstat pevný a připravený zasáhnout, až "tygr, který nemůže skočit na člověka, jenž na něm jede, bude znaven během". Podobný význam může mít i křesťanský příkaz "Neodporuj zlu", pokud je chápán zcela konkrétně. Člověk se vzdává přímého jednání a ustupuje k niternějšímu k vnitřnímu postoji.“  

Celá kniha, poprvé publikována v roce 1961, je volně k dispozici v pdf formátu zde, nebo ve formě mluveného slova zde. Zastavme se ještě na chvíli u jejího autora. Julius Evola je výjimečně kontroverzní, unikátní a také poněkud zlověstný myslitel, který se pokouší nacházet příčiny civilizačního úpadku tak hluboko v principech lidského bytí, jak jen lze. Touto snahou o získání fundamentálních odpovědí se liší od jiných autorů, kteří si vybrali stejný objekt zkoumání, jako je například Oswald Spengler. Dané téma bylo častěji uchopeno ve smyslu historickém či antropologickém. Evola referuje ke světu tradic, jehož důležitou složkou je vazba na transcendentální podstatu. Tu však nelze chápat ve smyslu náboženském či esoterickém. Evola je velkým kritikem křesťanství, které považuje za jeden ze zdrojů zla, jež korumpuje Západní civilizaci. Negativně vnímá také současné snahy o nalezení nové spirituality, které se mu nejčastěji jeví jako sterilní escapismus, pouze podtrhující neblahý charakter doby, jež vede mnoho lidí k snaze zoufale uniknout před důsledky aktuální civilizační fáze k ezoterickému neuroticismu. Evola nicméně v tomto díle (i mnoha dalších) předestírá kritiku prakticky všech oblastí současného života, ať už jde o moderní filozofické proudy, jako je existencialismus, pokus o úkrok stranou jakým je fenomenologie, procedury moderní vědy, ale i moderní výtvarné umění a moderní hudba. Vyjadřuje se i k institutu manželství, vztahům mezi muži a ženami, či drogám. Nevynechává ani otázku smrti a srovnává její pojetí současné s pojetím tradičním.  

Filozofický systém, který Evola vyvinul, byl popisován jako jeden z nejradikálnějších anti-liberálních, anti-demokratických a anti-lidových systémů 20. století. Evola je také označován jako významný fašistický intelektuál inspirující vznik mnoha neofašistických hnutí. Faktem je, že Evola na fašismu oceňoval snahu o restaurování autority státu, kritizoval jej však zato, že je příliš pro lidový, což tedy představuje zřejmě jedinou známou kritiku fašismu z pravicových pozic. Je třeba také dodat, že se neztotožnil se s totalitními prvky fašistického režimu a nikdy nezastával žádnou politickou funkci. Podstatná část Evolova díla se týká východního mysticismu a spirituality, tibetské tantrické jógy, buddhismu a hinduismu, orientálních studií a magie. Zájemci o magické rituály však budou zklamáni. Magie totiž v Evolově pojetí splývá s celým světem a někdy stačí jen zavřít oči.   

-

Jízda na tygru

Kapitola 25: Státy a strany - Apoliteia

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

V důsledku dnešních obecných procesů rozpadu je sociopolitická sféra oblastí, která nejvíce vykazuje nedostatek jakékoli skutečně legitimní struktury, jež by měla vazbu na vyšší významy. Vzhledem k tomuto stavu musíme upřímně uznat, že lidský typ, o kterém zde mluvíme, musí své chování řídit zcela jinými zásadami, než jaké by mu byly vlastní za jiných okolností.

V současné době neexistují národní státy, které by si ze své podstaty mohly nárokovat jakýkoli princip skutečné, nezcizitelné autority. Navíc dnes ani nelze hovořit o státech ve vlastním tradičním smyslu. Existují pouze "zastupitelské" a správní systémy, v nichž primárním prvkem již není stát, chápaný jako entita sama o sobě a ztělesnění vyšší ideje a moci, ale "společnost", chápaná ve smyslu "demokracie". Toto pozadí přetrvává dokonce i v totalitních komunistických režimech, které si na svých "lidových demokraciích" velmi zakládají. Již dlouhou dobu neexistují skuteční panovníci, monarchové z božského práva schopní vládnout mečem a žezlem, a symboly vyššího lidského ideálu. Před více než sto lety Juan Donoso Cortes prohlásil, že neexistují králové, kteří by byli schopni se za takové prohlásit jinak než "z vůle národa", a dodal, že i kdyby nějací existovali, nebyli by uznáni. Těch několik málo monarchií, které ještě přežily, je notně impotentních a prázdných, zatímco tradiční šlechta ztratila svůj základní charakter politické třídy a spolu s ní i jakoukoli existenční prestiž a hodnost. Její dnešní představitelé mohou v našich současnících vzbudit zájem pouze tehdy jsou-li postaveni na stejnou úroveň jako filmoví herci a herečky, sportovní hrdinové a operní hvězdy, a když díky nějaké soukromé, sentimentální nebo skandální náhodě poslouží jako potrava pro články v časopisech.

Ani mimo tradiční rámce dnes neexistují skuteční vůdci. "Obrátil jsem se zády k vládcům, když jsem viděl, čemu říkají vládnutí: Smlouvání a handrkování s lůzou ..... Mezi všemi pokrytectvími, se mi zdá toto nejhorší: že i ti, kdo veleli, předstírali, že jsou v bezpečí ctnosti poddaných". Nietzscheho slova bez výjimky platí dodnes, jsou pravdivá i pro takzvanou vládnoucí třídu naší doby.

Stejně jako přestal existovat skutečný stát, není dnes k nalezení ani stát organický. Neexistuje strana či hnutí, které se nabízí jako obhájce vyšších idejí, k nimž se lze bezvýhradně přihlásit a s naprostou věrností podporovat. Současný svět stranické politiky je založen na režimu bezvýznamných politiků, kteří jsou bez ohledu na svou stranickou příslušnost často figurkami ve službách finančních, průmyslových nebo korporátních zájmů. Situace došla tak daleko, že i kdyby existovaly strany nebo hnutí jiného typu, neměly by téměř žádné následovníky mezi vykořeněnými masami, které reagují pouze na nabídku těch, kdo slibují materiální výhody a "sociální výdobytky". Když nestačí udeřit na struny „sociálních výdobytků“, jediný další vliv na masy dnes - a dnes ještě více než kdy jindy - mají vášnivé a subintelektuální apely, které ze své podstaty postrádají jakoukoli stabilitu. Na tyto síly spoléhají demagogové, lidoví vůdci, manipulátoři mýtů a fabulátoři "veřejného mínění". V tomto ohledu se můžeme poučit z nedávné historie režimů v Německu a Itálii, které se postavily proti demokracii a marxismu: nadšení a víra, které oživovaly masy až k fanatismu, se tváří v tvář krizi zcela vytratily, anebo se přenesly na nové, protichůdné mýty a nahradily ty předchozí jen silou okolností. To je třeba očekávat od každého kolektivního proudu, který postrádá rozměr hloubky, neboť je závislý na silách, o nichž jsem se zmínil a které odpovídají ryzímu demosu a jeho suverenitě - což je tolik, jako bychom doslova řekli "demokracie".

Jediné dimenze, které po konci starých režimů zůstaly použitelná pro jakoukoli účinnou politickou akci, jsou tato iracionální a subintelektuální rovina, nebo ta druhá, určená čistě materiální a "společenskou" užitečností. V důsledku toho, i kdyby se dnes objevili vůdci hodní toho jména - lidé, kteří by se odvolávali na síly a zájmy jiného typu, kteří by neslibovali materiální výhody, kteří by vyžadovali a ukládali všem přísnou disciplínu a kteří by nebyli ochotni prostituovali a ponižovat se jen proto, aby si zajistili osobní, pomíjivou, odvolatelnou a beztvarou moc - neměli by téměř žádnou šanci současnou společnost oslovit. "Nesmrtelné principy" z roku 1789 a práva rovnosti, která absolutní demokracie přiznává atomizovanému jedinci bez ohledu na kvalifikaci nebo postavení, a pronikání mas do politické struktury fakticky způsobily to, co Walther Rathenau nazývá "vertikální invazí barbarů zdola". V důsledku toho zůstává pravdivý následující postřeh esejisty Ortegy ? Gasseta: "Charakteristickým faktem současnosti je to, že průměrná duše, která poznává sama sebe jako průměrnou, má tu drzost prosadit si právo svoji průměrnost všem vnucovat."

V úvodu jsem se zmínil o několika málo lidech, kteří díky svému temperamentu a povolání ještě dnes, navzdory všemu, přemýšlejí o možnosti nápravy prostřednictvím politické akce. Knihu „Lidé uprostřed trosek“ jsem psal právě s ohledem na jejich ideové zaměření. Na základě zkušeností však musíme přiznat, že pokud jde úsilí tohoto druhu, chybí nezbytné předpoklady k dosažení konkrétních, znatelných výsledků. Na druhou stranu jsem na stránkách této knihy specifikoval také lidský typ určité jiné orientace, který je duchovně spřízněný s ostatními, jež budou bojovat i v beznadějných pozicích. Po zhodnocení situace se tento typ může cítit pouze nezaujatý a odtržený od všeho, co je dnes "politikou". Jeho principem se stane apoliteia, jak se říkalo ve starověku. 

Je důležité zdůraznit, že tato zásada se týká především vnitřního postoje. V současné politické situaci, v atmosféře demokracie a "socialismu", jsou pravidla hry taková, že se jí dotyčný člověk absolutně nemůže účastnit. Poznává, jak již bylo řečeno, že ideje, motivy a cíle hodné zástavy vlastní pravé bytosti dnes neexistují; neexistují požadavky, kterým by mohl uznat nějaké morální právo a základy mimo jejich faktický rozměr v empirické a profánní rovině. Apoliteia, odstup, však nemusí nutně zahrnovat konkrétní důsledky v oblasti prosté činnosti. O schopnosti uplatnit se v daném úkolu z lásky k činu jako takovému a z hlediska neosobní dokonalosti jsem již hovořil. V zásadě tedy není důvod vylučovat samotnou politickou oblast jako zvláštní případ mezi ostatními, protože účast na ní v současných podmínkách nevyžaduje ani žádnou objektivní hodnotu vyššího řádu, ani podněty, které by pocházely z emocionálních a iracionálních vrstev vlastního bytí. Pokud se však člověk takto věnuje politické činnosti, je zřejmé, že jediné, na čem záleží, je čin a neosobní dokonalost jednání pro jednání samotné. Taková politická činnost nemůže pro toho, kdo po ní touží, představovat vyšší hodnotu a důstojnost než věnování se ve stejném duchu zcela jiným činnostem: pracovním projektům, spekulacím na burze, vědě, a dokonce - abych uvedli i drastické příklady - obchodu se zbraněmi nebo obchodování s lidmi.

Tak, jak je zde pojata, nevytváří apoliteia žádné zvláštní předpoklady v oblasti vnější aktivity, které by nutně měly svůj důsledek v praktickém vytržení ze života. Skutečně odloučený člověk není profesionální a polemický outsider, ani odpírač svědomí, ani anarchista. Jakmile zjistí, že život se svými interakcemi neomezuje jeho bytí, mohl by dokonce projevit vlastnosti vojáka, který, aby mohl jednat a splnit úkol, nežádá předem transcendentní ospravedlnění a kvaziteologické ujištění o dobrotě věci. V těchto případech můžeme mluvit o dobrovolném závazku, který se týká "osoby", nikoli bytosti, jež - i když se člověk angažuje - zůstává izolována.

Již jsem řekl, že pozitivní překonání nihilismu spočívá právě v tom, že nedostatek smyslu určitého jednání z hlediska bytosti neparalyzuje jednání "osoby". Z existenciálního hlediska by jedinou výjimkou byla možnost manipulace jednání nějakým aktuálním politickým či společenským mýtem, který by připisoval dnešnímu politickému životu jakoukoliv vážnost, významnost a důležitost. Apoliteia je vnitřní odstup nenarušitelný touto společností a jejími "hodnotami"; nepřipouští, aby byla vázána čímkoli duchovním nebo morálním. Když se toto upevní, pak činnosti, které by v jiných lidech předpokládaly taková vazby, mohou být vykonávány v jiném duchu. Kromě toho zůstává sféra činností, které lze učinit tak, aby sloužily vyššímu a neviditelnému cíli, jako když jsem zmiňoval dva aspekty neosobnosti a toho, co lze získat z některých forem moderní existence.

Mám-li se vrátit ke konkrétnímu debatnímu bodu, když čelíme konfrontaci dvou frakcí, které dnes soupeří o světovou nadvládu: demokratického, kapitalistického Západu a komunistického Východu, nezbývá než zachovat postojový odstup. Ve skutečnosti tento boj postrádá z duchovního hlediska jakýkoli význam. Západ není představitelem žádného vyššího ideálu. Jeho samotná civilizace, založená na zásadní negaci tradičních hodnot, představuje stejnou destrukci a nihilistické pozadí, jaké je patrné i v marxistické a komunistické sféře, jakkoli se liší formou a mírou. Nebudu se tím zde zabývat, vzhledem k tomu, že jsem již v knize „Vzpoura proti modernímu světu“ nastínil celkovou koncepci průběhu dějin a odmítl jsem jakékoli iluze o konečném výsledku tohoto boje o ovládnutí světa. Tento boj není bojem hodnot a představuje pro diferencovaného člověka nanejvýš otázku praktickou. Určitá rezerva materiální svobody, kterou svět demokracie ještě ponechává pro vnější činnost tomu, kdo se nenechá vnitřně podmínit, by byla v komunistickém režimu jistě zrušena. Čistě s ohledem na tuto skutečnost může diferencovaný člověk zaujmout postoj proti sovětsko-komunistickému systému. Nikoliv proto, že by věřil v nějaký vyšší ideál, který konkurenční systém má, ale z pohnutek, které by se daly nazvat téměř bazálně fyzickými.

Na druhé straně je možné mít na paměti, že pro diferencovaného člověka, který nemá zájem se dnes ve vnějším životě utvrzovat a projevovat a jeho hlubší život zůstává neviditelný a nedosažitelný, by komunistický systém neměl tak fatální význam jako pro ostatní. Postavit se v současném boji o světovou hegemonii na jednu či druhou stranu není duchovní problém, ale banální, praktická volba.

V každém případě přetrvává obecná situace, kterou charakterizoval Nietzsche: "Boj o nadvládu uprostřed podmínek, které za nic nestojí: tato civilizace velkých měst, novin, horečky, zbytečnosti." Takový je rámec, který ospravedlňuje vnitřní imperativ apoliteii: bránit svět bytí a důstojnost toho, kdo se cítí být příslušníkem jiného lidstva a rozpoznává poušť kolem sebe.