Pseudo-disidenti v Západních mocenských systémech a princip anti-neutronové bomby

Téměř každý režim má své disidenty, proti kterým bojuje, jelikož ohrožují jeho stabilitu. Režim současný ovšem disponuje disidentskými skupinami, které mu usnadňují jeho chod, a které má proto důvod si hýčkat a pěstovat.

Představme si starý, slábnoucí režim, který se nachází v dekadentní vývojové fázi a stále ovšem disponuje neutuchajícím zájem udržet se při životě. Jedinou možností, kterou může pro tento účel využít, je vymýšlení přesvědčivých příběhů o vlastní skvělosti, následovaný pokusem tyto příběhy prodat jako nezpochybnitelnou pravdu vlastnímu obyvatelstvu. Takováto taktika se nazývá propaganda a uchylují se k ní prakticky všechny politické systémy, jejichž kvalita by před vlastním obyvatelstvem ve svojí nezkrášlené podobně nemohla obstát. Propaganda není nikterak cizím postupem ani v demokraciích, zde je však delegována na ideologicky spřízněná média, která nejsou s vládnoucím režimem formálně propojena, jsou s ním však koordinována decentralizovanými mocenskými mechanismy, jejichž výslednicí je jednání ve shodě, což se snažím zevrubně popsat zde. Propaganda se může zaměřovat na pozitivní vylepšování obrazu kvality systému, může se však pokusit vytvářet iluzi o nepřátelských entitách, za jejichž pomoci má být mobilizována podpora systému. Každá ideologická sktruktura získává impulz k posílení nachází-li se pod nepřátelským tlakem.

Machiavelliovským snem všech mocných je pak situace, když vzniká mocenským ideologům možnost osedlat impulz k „in-group“ konsolidaci, aniž by však hrozilo riziko reálného oslabení systému vlivem nepřátelského působení. Této situace lze dosáhnout snadným propagandistickým trikem a sice šířením paniky před nepřáteli, jejichž potenciál způsobit mocenskému systému reálnou škodu je však uměle nadsazený nebo zcela iluzorní. Takto vybudované nepřátelské entity ohrožují jeho stabilitu jen nominálně, reálně ovšem pózují jako žádoucí ideologická opora. Zvláště účinný je pak tento trik v případě, kdy jsou tito nepřátelé vykresleni nikoliv jako nebezpečí konvenční, ale nebezpečí v pravdě démonické, pro což se jako symbol nemůže lépe hodit nikdo jiný než Hitler a jako ztělesnění pak také všichni ti, kteří by se mu mohli jakkoliv podobat (proto jsou někteří konzervativci přirovnáváni k fašistům).  

Iluzorně nebezpeční, reálně ovšem neexistující nepřátelé režimu, jsou zkrátka skvělou převodovou pákou, která udržuje režim v chodu, aniž by musel vydávat příliš mnoho energie na vytváření pozitivních hodnot pro své obyvatelstvo. Strach je velmi levný pohon a jeho přiživování není příliš intelektuálně náročné. Pěstováním strachu oslovujeme u našich pokusných subjektů první signální soustavu, jejíž následné obhospodařování a vylaďování do patřičné teploty zvládne i středně zdatný profesionální demagog či marketingový rutinér.

Popisovaný fenomén byl znám zakladateli politické vědy Niccolo Machiavellimu, který jej ve svých dílech Vladař a Prince formálně popsal. Pronikl i do literatury. Vyskytuje se v Orwellově románu 1984 a to hned v několika podobách. Jednou z nich je neexistující charakter Emmanuel Goldstein. Kolektivní povědomí o Goldsteinovi bylo uvedeno v život ministerstvem pravdy a bojem proti jeho neexistující podzemní organizaci „Bratrstvo“ ospravedlňuje režim likvidaci nedostatečně loajálních obyvatel Oceánie. Další reprezentací téhož principu je pak tzv. „udržovací válka“ s Eurasií a Eastasií, která nemá žádný reálný taktický ani strategický vojenský význam, její účel je orientován čistě interně a má za cíl vybuzení loajality obyvatelstva k vládnoucí elitě Oceánie. Podobné fabrikované nepřátele generovaly také skutečné komunistické režimy východního bloku a můžeme si být jisti, že stejný princip byl používán i v Západních zemích. Zamysleme se nyní nad tím, jakým způsobem by mohl být využíván tento trik v současných režimech západního světa, který momentálně prochází kulturní revolucí, přičemž se zároveň potýká s velkým množstvím závažných strukturálních problémů,  proto by se mu vymyšlený nepřítel k jeho vnitřnímu posílení a konsolidaci mohl víc než hodit.       

Pro úlohu vnějšího fakeového nepřítele Západu, který je pro popisovaný scénář nominován, je vybráno Rusko. Je zcela zjevné, že demograficky a ekonomicky slábnoucí Rusko reálně nezastává takové ohrožení, které je mu přisuzováno. V tomto článku bych se ovšem více než na nominální nepřátele vnější soustředil spíše na vnitřní disidentské entity, které jsou do pozice fiktivních nepřátel určeny, jimiž jsou antifa a neonacisté. Antifa je násilnická skupina předstírající disidentství vůči systému, která je ve skutečnosti jeho nejloajálnější součástí. Neonacisté se pokoušejí reálnými disidenty opravdu být, stávají se však tzv. slaměnými panáky.

Antifa

Antifa (nebo jiné „anti toto“ a „anti tamto“ aktivistické skupiny) deklarují zájem o radikální společenskou proměnu ekonomických a společenských poměrů, při detailnější analýze ovšem docházíme k nepříjemnému zjištění, že členové těchto skupin věří v naprosto stejné principy, které sponzorují nejbohatší lidé světa jako Jeff Bezos a ostatní prominentní představitelé establishmentu. Antifa je striktně na straně korporátní a politické moci, a zároveň je korporátní a politická moc na straně antify, což je pro idealističtější a naivnější členy této skupiny samozřejmě velmi trapné, pokud si skutečný stav věcí vůbec kdy uvědomí. Korporace výrazně sponzorují hnutí Black Lives Matter, jehož jménem zapaluje antifa americká města. Na druhou stranu členové antify jsou velmi často dětmi nejbohatších podnikatelů a osobností tvořících univerzitní a mediální elity. Toto schéma je neuvěřitelně trapné a charisma antify jako disidentské skupiny nemůže vydržet, pokud se nestane ještě o několik řádů radikálnější. Antifa vyžaduje stejný typ společenských změn, ke kterým se hlásí mainstreamový establishment. Požadavky antify se od mainstreamu liší pouze důrazem na časový horizont jejich implementace. Co si mainstream přeje až za rok má antifa zájem realizovat okamžitě. To je ovšem jediný rozdíl. Takováto disidentská skupina je pro mocenský systém velmi přínosná, nijak totiž nekonfrontuje zprávy vysílané systémem, naopak je zdůrazňuje a amplifikuje. V nacistickém Německu existovaly skupiny ultra hitlerovské pravice, které tvrdily, že Hitler nepostupuje dostatečně radikálně, a že musí ve věci dobývání Evropy a vyvražďování židů dělat ještě mnohem víc. Nemyslím, si, že tyto skupiny Hitlerovi jakkoliv vadily, naopak. Také v Sovětském svazu existovaly proudy, které byly stalinističtější, než samotný Stalin. Tyto pseudo disidentské skupiny přesvědčují vládnoucí moc o tom, že není dostatečně mocná. Přesně toto poselství si moc přeje slyšet a je ochotná se za něj i odměnit. Ford Foundation například sponzoruje černošské radikály již přes padesát let. Obecně je toto schéma, ve kterém zámožní američtí kapitalisté prostřednictvím neziskových organizací financují pouliční gangy, fenoménem, který se odehrává po mnoho dekád. Na totožné bázi Putin v Rusku vytváří a podporuje ultranacionalisty, kteří jej kritizují za to, že není dostatečně přesvědčeným nacionalistou, čímž pro něj v očích běžných Rusů rozšiřují legitimní manévrovací prostor a stabilizují jeho mocenskou pozici.

Neonacisté

Na druhé straně pseudo disidentského stolu jsou neonacisté, jejichž působení je řízeno odlišnými determinanty. Člověk se většinou stává neonacistou v důsledku kontra reakce na události, které ze srdce nenávidí. Snadno se stane, že nezávisle uvažující člověk začne mít po krk toxické progresivistické propagandy, kterou je současný veřejný prostor již zcela přesycený a začne hledat ze světa nesnesitelného levicového hnisu co nejrychlejší únik. Tento proces začne typicky otázkou – co je přesným opakem oněch slizkých poselství o sociální spravedlnosti apod., které ze svých řitních otvorů neúnavně chrlí bohatě sponzorované liberální a progresivistické mediální stoky? Odpověď je nasnadě. Celý progresivistický svět už dávno definoval ideologický typ, který považuje za svůj pravý opak a je jím Adolf Hitler. Člověk s rostoucím znechucením ze všeho levicového dostává jednoznačnou zprávu – pokud nejsi levičák a nepotáhneš s progresivní levicí za jeden provaz, pak jsi hitlerovec. Takto konfrontovaný člověk si tedy řekne, zvlášť jeli mladý a disponuje zvýšenou kapacitou ke znechucení ze systémového pokrytectví, „dobře, jestli je tedy toto moje ideologická křižovatka, pak jsem neonacista“ a přijme neonacismus za své názorové východisko (leckdy aniž by o nacismu a Hitlerovi cokoliv věděl). Začne být přesvědčen o tom, že Hitler neudělal nic špatného, že Holokaust je vymyšlený, že za většinu problémů světa mohou židé a podobné nesmyslné věci. Nastíněné dilema je ovšem pochopitelně falešné. Přijetím předloženého dilematu a rozhodnutím se pro jednu z jeho variant si necháváme vnutit hru, jejíž hraní je pro současný progresivistický mocenský systém výhodné. Neonacisté se odevzdávají do rukou svých nepřátel, což pochopitelně nejsou židé, ale vládnoucí progresivisté, tím, že osídlují karikaturu systémem definovaného archetypálního nepřítele. Přijímáme-li pro boj se systémem role, které jeho byrokracie pro nepřátele programově vyčleňuje, nemůžeme nad systémem nikdy zvítězit. Naopak tím jeho legitimitu validujeme, čímž systém posilujeme.     

Skutečné disidentství

Jakým disidentem tedy být? Nejspíš takovým, jakého popisoval Václav Havel v Moci bezmocných. Podstatou disidentství je skutečná myšlenková nezávislost na systému, které je dosaženo tak, že s režimem není vstupováno do jakékoliv formální interakce či dialogu. Mocenský vliv režimu se za hranicemi běžných pravidel přestává projevovat. Relaci těchto skutečných disidentů k režimu si můžeme představit jako vztah cestovatelů k vládě Argentiny, kterou přijeli navštívit. Dodržují místní zákony, nedopouštějí se trestných činů, nepřekračují povolenou rychlost, zároveň jsou jim lhostejné aktuální mocenské poměry, soutěžení stran o voličskou přízeň, nebo konkrétní osobnosti, které moc reprezentují. Charta 77 nezvítězila nad komunismem tak, že by s ním vstupovala do jednání a snažila se sním dojednat kompromis, že by házela granáty na vládní budovy nebo se ideologicky přimkla k neonacismu. Pro Chartu byla ideologie režimu věcí irelevantní, neinspirovala se jí ani se vůči ní nevymezovala, své vlastní politické a ideologické vize stavěla takříkajíc na zelené louce. Tuto disidentskou taktiku známe i z Bible. Farizejové hodlali zaplést Ježíše Krista do mocenských třenic a tak ho pošpinit očích veřejnosti, když se ho ptali na to, zdali je dovoleno dávat daň císaři, který byl v té době všeobecně nenáviděným vládcem. Ježíš odpovídá slovy: „Dávejte tedy, co je císařovo císaři, a co je Boží Bohu“. Tento citát vyjadřuje neochotu nechat se ve svých hodnotách zkorumpovat prostředky právě vládnoucího mocenského systému odporem či naopak servilitou vůči němu. Systém si nesmí nárokovat člověka a jeho svědomí tím, že ho přiměje konat způsobem, kterým by jinak nekonal.   

Disidenti současní by se se současným režimem neměli vůbec pokoušet polemizovat, je to ztráta času, měl by pro ně být jen vzduch. Jediné, co má smysl, je soustředit se na představy o podobě režimu příštího, který jednoho dne přijde a možná to bude dříve, než se zdá. Každý režim má časově omezenou životnost, i když se to tak nemusí vždy jevit. Ani ti největší radikálové a snílci v roce 1988 nepředpokládali kolaps východního bloku, ten však přesto rok poté nastal. Také současný progresivistický režim jednoho dne padne. Systém stávající již nelze opravit, je nutné, aby byly všechny jeho instituce zničeny a nové postaveny na nekontaminovaném základě. Tento cíl evokuje zrcadlově obrácené záměry stratégů studené války, kteří pro jejich dosažení vyvinuli nevídanou zbraň, jíž byla neutronová bomba. Neutronová bomba nebyla nikdy použita, dokázala by však po explozi eliminovat živé organismy zejména tedy lidi, aniž by poničila vybudovanou infrastruktury. Budovy, silnice, mosty, železnice by zůstaly v okolí výbuchu neporušené, lidé na nich a v nich se vyskytující by však všichni zemřeli. Záměrem současných disidentů by měl být pravý opak. Chceme, aby se změna režimu nikoho nedotkla na životě ani na zdraví, je však třeba zničit veškeré infrastrukturní objekty mocenského systému, nikoliv samozřejmě ty fyzické, ale institucionální. Veškeré současné instituce, které slouží potřebám současnému režimu, musejí lehnout popelem. Ani při denacifikaci Německa po druhé světové válce se nepřemýšlelo o tom, že by mohlo být vhodné nějaké nacistické instituce zachovat.

Vládnoucí systém je charakterizován progresivistickými tendencemi a oligarchickou strukturou. S odpůrci progresivismu je nyní jednáno poměrně špatně, jsou ponižováni a perzekuování (viz cancel culture) a roste v nich zahořklost i touha po pomstě. Změna režimu by se však přesto neměla nijak podepsat na osobní bezpečnosti vládnoucí progresivní oligarchické elity, ať už je rekrutována mezi Demokraty, Republikány, Konzervativci, Laboristy nebo jakékoliv jiné více či méně radikální ideologické frakce, která je vnější reprezentací našeho oligarchického zřízení, jehož dalšími pilíři jsou média a university. Ti lidé jsou nemocní, závislí na svojí droze (viz zde) a staly se z nich lidská monstra, jsou to však stále lidé, kteří budou schopni projevit i dobré stránky svých osobností, pokud je k tomu dokáže nový režim motivovat. A právě na tomto základě by měl být nový režim vyvinut – měl by motivovat dokonce i lidi bezpáteřní k tomu, aby projevili charakterově lepší části svých osobností, které nyní tajuplně skrývají pod silnými vrstvami vrozeného i získaného bolševismu a maoismu, jímž systém současný dává velmi výrazně vyniknout. Oni jsou však bytosti složitější, pouze z důvodu svého intelektuálního a morálního zoufalství zbloudili a stali se nevkusnou parodií svého skutečného lidského potenciálu.