Financializace ekonomiky

Laický pokus o zamyšlení se nad některými ekonomickými skutečnostmi, které by mohly mít v určitém horizontu poměrně destruktivní efekt. Kompilace z několika zdrojů.

Primárním účelem finančního sektoru je obsluha reálné ekonomiky a zajišťování toho, aby produkce a výměna ekonomických statků probíhala co nejefektivněji. Zjednodušeně řečeno peníze zajišťují směnu, finanční trhy distribuci rizika v čase i prostoru a finanční instituce vstup na finanční trhy účastníkům, kteří tak nemohou učinit samostatně. Finanční systém pracuje s finančním kapitálem. Fyzickým popřípadě výrobním kapitálem se rozumí předměty dlouhodobé spotřeby, jako jsou výrobní haly, stroje či auta, kapitál finanční je naproti tomu účetně vyjádřen jako ekvita neboli vlastní jmění. Finanční kapitál vnucuje kapitálu výrobnímu disciplínu, jelikož je alokován na základě zjištěné produkční efektivity. Alokace finančního kapitálu je ovšem založena také předpoklad budoucího vývoje, který má být za pomoci výrobního kapitálu realizován. Finanční kapitál má tedy možnost předbíhat formou spekulace možnosti zhodnocování ve výrobě. Toto je nutnou podmínkou fungování tržního hospodářství. Nastane-li ovšem situace, kdy se komponent spekulace zcela odpoutá od možností reálné ekonomiky, produktem jsou deformace základních ekonomických proporcí reálné ekonomiky. 

Ekonomové nejsou jednotní v názoru na to, kde leží hranice mezi pozitivní funkcí finančního systému pro reálnou ekonomiku a kde je již sféra spekulací, která reálnou ekonomiku poškozuje. Například dle J. M. Keynese lze jasnou funkci vidět finančního systému vidět v primárních úpisech akcií a dluhopisů. Obchodování na sekundárních trzích je však v podstatě „kasinovou“ ekonomikou, jelikož na rozdíl od zisku a dividend nejsou tyto obchody výsledkem inovace nebo práce. Peníze získané nebo ztracené při obchodování na finančních trzích lze v některých ohledech považovat za výsledek investování v Ponziho schématu, které je poháněno neustálou dodávkou endogenních peněz, čímž jsou vytěsňovány peníze z ekonomiky reálné. Imaginární zisky z finančních derivátů přitom motivují obrovské toky peněz, které nemají podklad v reálných hodnotách. Opačným názor vyjadřuje „teorie racionálních očekávání“ připisující jak primárním, tak sekundárním finančním trhům velmi důležitou společenskou funkci, jelikož jsou místem, na kterém dochází k oceňování aktiv a zajišťování likvidity potřebné pro fungování firem.

Toto téma bylo zkoumáno i empiricky. Studie Toriho a Ozlema (2017) ukázala, že úroveň financializace je přínosem pro ekonomiku jen do určité míry a žádoucí je proto dosáhnou toho, aby byla ekonomika financovaná optimálně. Nadměrná financialice způsobuje, že objem finančních zdrojů pocházejících z finančního systému nenachází v reálné části ekonomiky dostatečné zhodnocení a tak směřuje zpět do oblasti svého původu, tj. finančního sektoru. K podobným závěrům dospěli také badatelé Cecchetti a Kharroubi (2012). V ekonomické teorii se někdy používá termín „finanční kapitalismus“, popisují autonomizaci finančního sektoru od reálné ekonomiky. Tento jev vznikal postupně, jeho stěžejními momenty bylo uvolnění původní vazby rezervních měn na zlato, zavedení floatingu jako mezinárodního měnového uspořádání, vznik decentralizované tvorby peněz ve sféře komerčního bankovnictví (princip bankovnictví frakčních rezerv) a také revoluce ve finančním inženýringu produkujícího kategorie nových finančních derivátů. Prudký rozvoj financializace globálního hospodářství nastává od 60. a 70. let a nepřerušila jej ani poslední finanční krize.  Ekonom Lubomír Civín o tomto období tvrdí:

„Tendence k nadměrné akumulaci kapitálu, kdy již výrobní investice kapitálu nemohou uspokojit jeho nároky na zhodnocování, je zhoršována sklonem finančního kapitálu generovat fiktivní kapitál (skrze opce, deriváty, a podobné spekulativní instrumenty)..... Proto se stále víc kapitálu přesouvá z reálné ekonomiky do virtuální finanční sféry spekulativních obchodů na světových finančních trzích, kde postupně získávají dominantní pozici. Vývoj v posledních letech a současný stav financializace svědčí o nadměrné expanzi peněz v globální ekonomice zejména při srovnání globálního HDP, úvěrové expanze a velikosti jednotlivých finančních trhů.“   

Daný problém lze demonstrovat na několika základních datech znázorňujících vývoj v období mezi lety 2010 a 2016. V tomto období se zvýšilo globální HDP o 13,6% ($61 trilionů na $75 trilionů). Objem obchodovaných akcií a dluhopisů naproti tomu ve stejném období vrostl o 36% ($87 trilionů na $119 trilionů), objem otevřených forexových instrumentů o 27% ($954 trilionů na $1216 trilionů) a globální zadlužení se zvýšilo o 97% ($109 trilionů na $215 trilionů). Jediná kategorie, jež zaznamenala v daném období útlum je objem OTC derivátů a to o 9,4% ($601 trilionů na $544 trilionů) (Civín, 2018). (Pozn: uváděné částky vyjadřují tzv. „notional amount“, tedy nikoliv investovaný objem prostředků, ale objem prostředků pod kontrolou daného derivátového kontraktu).

Jak vidno, virtuální peníze unikají reálné ekonomice velkým tempem. Situace je umocňována také díky nízkým úrokovým měrám, které zvyšují peněžní nabídku a určují cenu financování podnikových projektů. Ve snaze stimulovat ekonomickou aktivitu centrální banky v návaznosti na Keynesiánskou doktrínu propagující monetární a fiskální stimuly ekonomiky snižují úrokové sazby. Takováto podoba monetární politiky ovšem může podniky přivádět k riskantním a krátkodobým ekonomickým rozhodnutím, jelikož se jako ekonomicky proveditelné jeví větší množství projektů, než za normálních okolností. Dlouhodobě nízké úrokové sazby způsobují v ekonomice škody zejména tím, že produkují neoptimální alokací kapitálu a vedou ke spekulativnímu chování. F. A. Hayek vidí v dlouhodobě nízkých úrokových manipulacích primární zdroj finančních a ekonomických krizí, které se v pravidelných cyklech opakují.

Nechejme se všichni překvapit, kam až nás naznačený trend dovede.