Korporace: vybrané poznámky etické a společenské

Z mnohých debat se ukazuje, že lidé si nejsou vůbec jisti tím, zdali je korporace institucí dobrou, špatnou nebo neutrální. V článku uvádím kompilaci různých textů, které jsem na toto téma četl. Vlastní názor zůstane nevysloven.

Soukromá korporace se stala předmětem velkého démonizování již od svého úplného počátku. Dle mnohých autorů byla první korporace založena v roce 1602 a šlo o Nizozemskou východoindickou společnost, jejíž obchodování bylo spojováno s mnohými problémy (popisuji je na konci článku).  V roce 1886 byla v USA uznána právní subjektivita korporace v moderním smyslu, krátce poté se mezi jednotlivými americkými státy rozpoutal konkurenční boj o to, kdo bude schopen nabídnout korporacím lepší podmínky a tak si zajistit příjem z registračních poplatků, které měly korporace povinnost složit. V tomto konkurenčním boji získal relativní převahu americký stát Delaware, což je také důvodem toho, že zde má až do současnosti sídlo nejvíce amerických korporací. Od této doby získal korporátní svět ve společnosti velmi silný vliv. V roce 1937 napsal nositel Nobelovy Ronal H. Coase vlivné pojednání s názvem „The Nature of the Firm“ popisující důvody, kvůli kterým firmy na trhu vznikají, jelikož soudobé ekonomické teorie jejich existenci nebyly schopny vysvětlit. Soudobé teorie vedly k závěru, že na trhu by měli figurovat pouze individuální podnikatelé vstupující individuálně do smluvních vztahů s dalšími lidmi. Způsob, jakým je firma organizována totiž popírá tržní vztahy (například, jeli zaměstnanec převeden na jinou práci, není to z toho důvodu, že by byl mezní užitek jeho nového zařazení vyšší, než mezní užitek jeho zařazení předchozího, ale proto, že mu to nařídil jeho šéf). Coase ovšem demonstroval, že firmu lze vymezit jako soustavu smluvních vztahů za účelem dosažení určitého cíle při nižších nákladech, než kdyby si veškeré nutné transakce, včetně uzavírání smluv, zajišťoval každý jednotlivec samostatně.

Klíčovou otázkou je, do jaké míry se aktivity podniků podílejí na formování společnosti. Abych toto ukázal, dovolím si v následujícím odstavci malou sumarizaci několika faktů ukazujících pozici korporací a poměr národních vlád vůči nim.  

Podle nevládní organizace Global Justice Now je mezi 100 největšími ekonomikami dneška 31 států a 69 korporací. V roce 2018 překročily firmy Apple a Amazon jako první v historii tržní kapitalizaci $1 bilion. Technologický pokrok je realizován do značné míry soukromou sférou, ať už jde o elektroniku, robotiku, farmacii, výzkum vesmíru a mnoho dalších oborů. Komunikační technologie a široká popularita sociálních sítí, jako jsou facebook nebo twitter, které vlastní a provozují soukromé firmy, má potenciál měnit politické směřování celých států. Soukromým majetkem jsou také mediální domy, televize a novinová vydavatelství. Objem depozitních peněz v oběhu je pod kontrolou komerčních bank, které je vytvářejí při poskytování úvěrů. Na účetní správnost výkazů vydávaných většinou podniků nedohlížejí mezinárodní instituce, ale čtyři soukromé účetní firmy.

Vlády mají teoretické možnosti aktivity podniků regulovat, existuje ovšem argument, že tyto možnosti jsou vůči globálně operujícím podnikům reálně poněkud omezené. Vlády potřebují zahraniční investory více, než investoři konkrétní země (zvláště jde-li o země menší). Kapitál má možnost přesouvat své útočiště poměrně rychle. Aby si jej vlády udržely, jsou nuceny přijímat rozhodnutí, která budou investorům vyhovovat (investiční pobídky, daňové prázdniny, výstavba infrastruktury). Dle skeptiků je toto projevem eroze demokratických procesů. Tuto erozi prý představují i komponenty multilaterálních obchodních dohod, například dohod NAFTA, CETA a také v současnosti vyjednávaných TTP a TTIP, v nichž bývají i články zvané investor-state dispute settlement (ISDS), které umožňují investorům vymáhat po národních vládách finanční kompenzace, pakliže byla v průběhu trvání investice pozměněna legislativa, kvůli níž ušel investorovi zisk. Organizace OSN pro obchod a rozvoj (UNCTAD) sledující spory mezi hostitelskými státy a mezinárodními korporacemi ve své zprávě ukazuje, jejich počet vykazuje od roku 1987 rostoucí trend. Země, které se do sporů mezi lety 1987 a 2016 dostávaly nejčastěji jsou Argentina (59 případů), Venezuela (41 případů) a Česká republika (34 případů). Historická zkušenost přitom ukazuje, že vlády nemohou dost dobře požadavky investorů ignorovat. Kdykoliv se tak totiž stalo a kapitál zemi opustil, došlo zde k propadu životní úrovně jejích obyvatel (Zimbabwe, Venezuela, Kolumbie atd.) následovaným politickou nestabilitou. Úkolem demokratických vlád je vytváření atraktivních podmínek pro zahraniční investice, jakákoliv jiná politika zvyšuje riziko ekonomické recese. Mohou-li vlády reálně postupovat jen jednou možnou cestou, je dle skeptiků na místě se ptát, zdali disponují reálnou suverenitou, kterou u nich ústavy demokratických států předpokládají.  

Z těchto poznámek vidíme, že význam podniků ve společnosti je gigantický a pozornost, kterou přitahují je zasloužená. Kolbištěm, na kterém se rozhoduje o tom, co mají podniky ve společnosti představovat, je oblast společenské odpovědnosti firem známá pod anglickým názvem jako corporate social responsibility (CSR). Tento koncept je součástí komerčního světa je již od 60. let 20. století. Společenská odpovědnost firem je definovaná jako „etický princip akcentující odpovědnost firem za to, jakým způsobem jejich chování ovlivňuje společnost a životní prostředí“. Zásadní předpoklady, na kterých má být přístup k CSR postaven, formulovali autoři Crane, Matten, Johnson a Scholes prostřednictvím hodnotově orientovaných otázek:

1. Kdo je odpovědný, za etické postupy firmy? (akcionáři, společnost, vláda)
2. Kdo je klíčovým aktérem firemní etiky? (podnik samotný, vláda, jiná kolektivní entita jako například odbory)
3. Jaké jsou klíčové návody etického chování ve firmě? (firemní etické kodexy, právní normy)
4. Jaké jsou klíčové okruhy firemní etiky? (úzce míněné záležitosti chování nebo širší sociální aspekty podnikání)
5. Komu jsou podniky odpovědné? (akcionářům nebo více zájmovým stranám)
6. Jakým způsobem má být měřena výkonnost firem? (finanční výsledky nebo pluralistické indikátory)
7. Jakým způsobem má být firemní postoj k etice zahrnut v obchodní aktivitě? (jde primárně o soulad s právem a principy firemního řízení nebo má být promítnut ve firemní misi a strategii)
8. Jak důležitá je reputace? (má nějaký vliv na finanční výsledky, budou podniky zabývat firemní reputací i když by to ohrozilo jejich ziskovost)

Postoj k těmto otázkám přechází do třech základních pohledů rozlišených podle toho, do jaké míry mají být podniky v CSR angažovány. Omezené pojetí chápe CSR ve smyslu dobrovolné účasti na filantropických aktivitách. Ekvivalentní pojetí rozšiřuje toto pojetí a vyžaduje po firmách koncentraci na širší společnost, které má být iniciována z části dobrovolně, ale i za pomoci regulatorních norem. Rozšířené pojetí propaguje, aby podniky přebíraly aktivní společenskou a politickou roli a doplňovaly úlohu národních vlád v oblastech, jako jsou sociální práva (poskytováním adekvátních pracovních podmínek), občanská práva (intervenováním ve prospěch individuálních občanských práv nebo vyvíjením tlaku na vlády, aby občanská práva akcentovaly) a také politická práva (podpora firem jednotlivcům při prosazování politických požadavků). Rozšířené pojetí vychází z předpokladu, že ekonomické možnosti korporací by měly sloužit ku prospěchu co nejširší společenské základny, nikoliv pouze akcionářům a komerčním institucím, které jsou s podniky ekonomicky propojeny. V rozšířeném pojetí má být tedy CSR nástrojem k adresování nerovnosti distribuce bohatství, jelikož jsou v jeho rámci korporace vnímány jako převodní páka, která vzniklé bohatství alokuje ve prospěch již bohatých na úkor skupin nízkopříjmových. (pozn: mezinárodní charita Oxfam vydala v lednu 2018 zprávu, dle níž 82% světového bohatství vzniklého v roce 2017 získalo 1% populace a 42 jednotlivců vlastní stejný majetek, jako 3,7 miliardy lidí, zatímco například reálné mzdy amerických zaměstnanců byly v roce 2017 pouze o 10% vyšší, než v roce 1973). Institut podniku je ovšem dle mého názoru v tomto ohledu neutrální. Majetková a příjmová nerovnost je v civilizaci inherentně přítomná už od příchodu agrární společnosti tedy dávno před vznikem institutu korporace. Její důvody jsou komplexní, domnívám se, že v posledních letech je vysvětlení tohoto fenoménu třeba hledat v postupující globalizaci proměňující svět v jeden pracovní trh, na kterém cenu práce ovlivňuje nejen nabídka práce v zemích rozvinutých, ale i zemích třetího světa, což posouvá rovnovážný bod zaměstnaneckých příjmů v rozvinutých zemí na nižší úroveň.

Tato pojetí do značné míry korespondují s šířeji chápanými politickými filozofiemi. Rozšířené pojetí firemní společenské odpovědnosti má blízko k marxistickému pohledu, který vnímá korporace jako nástroj vykořisťování společenské třídy nevlastnící kapitál. Naopak přesně opačným argumentem klasických ekonomických liberálů je, že maximalizace společenské odpovědnosti má nastat jako přirozený důsledek firemní koncentrace na svůj primární cíl podnikání, kterým je maximalizace zisku a ekonomického růstu, zatímco důraz na nefinanční aspekty podnikání vede k ekonomické neefektivitě a v důsledku toho i deficitu v dosahování společenského potenciálu, což je argument podobající se omezenému pojetí. (V tomto smyslu se vyslovoval i nositel Nobelovi ceny za ekonomii Milton Friedman: „Podniky mají pouze jednu jedinou sociální odpovědnost – využívat zdroje a zabývat se aktivitami, které zvýší zisk, aniž by porušovaly pravidla hry, tedy účastí v otevřeném a svobodném konkurenčním boji a vyvarováním se podvodů“.)

Návazností CSR na politické filozofie se zabývali autoři Rob Gray, Dave Owen a Carol Adams, kteří jich v roce 1996 identifikovali sedm. Vedle pohledu klasického ekonomického liberalismu, který autoři pojmenovávají jako čistý kapitalismus, je rozlišeny také pohledy:

• účelnosti – firmy produkují ekonomické přebytky, proto musejí akceptovat společností prosazovanou sociální a morální odpovědnost;

• proponentů sociálního kontraktu – společnost umožňuje firmám podnikat, proto má nárok požadovat po nich určitý způsob chování;
• sociálních ekologů – vzhledem k omezenosti přírodních zdrojů musejí firmy podnikat co nejekologičtěji;
• socialistů – firmy reprezentují nepřípustnou dominanci kapitálu, rozhodovací proces má být postaven na rovnostářském přístupu;
• radikálního feminismu – ekonomický a sociální systém privileguje maskulinní agresivitu, CSR má být zaměřeno na feministické hodnoty jako je kooperace a reflexe;
• radikálního ekologismu – lidé nemají právo využívat přírodní zdroje na úkor jiných živočišných druhů, podnikům proto nemůže být svěřena odpovědnost za přírodní prostředí a systém ekonomické produkce musí být zcela přehodnocen.

K výčtu uváděném jmenovanými autory bych doplnil ještě pojetí libertariánského marxismu, jehož zájmem je organizovat výrobní proces nikoliv do forem akciových společností, ale družstev s demokraticky voleným vedením. 

--

V roce 1602 byl nizozemskou vládou udělen Nizozemské východoindické společnosti (de Vereenigde Oost-Indische Compagnie) VOC monopol na veškeré Nizozemské obchodní aktivity prováděné v Asii. VOC měla 50 000 civilních zaměstnanců, 40 válečných lodí, 20 000 námořníků a 10 000 vojáků a určovala ceny zboží nejen v rámci obchodu s Indií, ale celosvětově. VOC byla také první veřejně obchodovatelnou akciovou společností na světě. Již v roce 1602 se VOC stála cílem finančního spekulanta Isaaca Le Maire, který koupil akcie VOC za 85 000 guldenů, když ovšem neobdržel očekávané dividendy, začal organizovat konkurenční obchodní expedice, zatímco se zajišťoval proti poklesu cen akcií VOC pomocí prodeje akciových futures. Kromě toho zkorumpoval hlavního účetního VOC Barenta Lampeho, aby účtoval o vydávání falešných akciích, což mělo posloužit Le Mairemu v jeho spekulacích na pokles ceny akcií VOC. Mezi lety 1607 a 1609 se cena akcií VOC propadla téměř o 50%.

VOC obchodovala i v dalších letech zhodnocení investice do akcií ovšem kleslo z historických 18% na 6,4%. Množily se také zvěsti o tom, že ve VOC panuje korupce, účty jsou manipulovány, zboží se prodává pod cenou za účelem osobního obohacení ředitelů VOC a na trhu s akciemi VOC se rozmáhá obchodování zasvěcených osob (insider trading). Veřejnost vyžadovala transparentní audit, v roce 1622 dokonce proběhla revolta akcionářů, kteří publikovali pamflet vyžadující po ředitelích VOC (Heren Seventien) plné informování o finančním stavu podniku. VOC ovšem nikdy nedisponovala podvojným účetnictvím (přestože tato metoda byla již dobře známa) a provedení auditu nebylo dost dobře možné. Sestavit rozvahu se pokusil až po roce 1672 nový předseda Heren Seventien Johannes Huddle, který na stranu aktiv zařadil lodě, vybavení, válečný materiál a pevnosti, potraviny, nemovitosti a střelivo. V pasivech byly dluhy, nezaplacené mzdy, rezervy na případné ztráty majetku a základní kapitál. Nemáme ovšem evidenci o tom, že byl v této snaze úspěšný stejně jako nikdo po něm. VOC zanikla v roce 1800.