Nukleární jaro

Krátká post apokalyptická, romantická povídka bez pointy. Hororové napětí není přítomno, vyskytující se pouze občasné naturalistické popisy. 

Pomalu se ubíral kupředu po promrzlé zemi prosáklé hektolitry a hektolitry krve. Blátivá půda se zmrazky byla plná zadupaných kusů těl lidí i zvířat, a vyčuhující ožrané kosti svou bělostí ostře kontrastovaly se zbytky tmavého prohnilého masa a rozkládajících se vnitřností statisíců mrtvol. Přežraní a hnilobou přiotrávení potkani se líně motali všude kolem, a byli vypasení tak, že se nemohli téměř hýbat. 

„Nejspíš už brzy přijde jaro“, řekl si, když mu do obličeje zafoukal teplý větřík, který na okolních zčernalých pahýlech polámaných stromů rozřepotal potrhané kusy lidských střev. 

Nízko plující olověné mraky byly ozařovány modrými záblesky vodíkových pum vybuchujících za obzorem. Zvuk výbuchů však na toto místo nedoputoval, a to bylo dobře, mohl se proto pokusit rozeznat zpěv kosa i pěnkavy, vedle vlahého vánku dalších prvních poslíčků blížícího se jara. Pěvce však zaplašily výstřely jeho pár set metrů před ním postupujících přátel, kteří jimi ukracovaly utrpení polomrtvých nebožáků, jež přechod válečné fronty zanechal v děsivém stavu. 

„Chceš-li pistolníkem býti, musíš kolaloku píti“, zaslechl ze tmy zvolání jednoho ze střelců a ihned si vzpomněl na svoji oblíbenou komedii natočenou před více než sto lety. 

„To je gól“, pomyslel si, „tak tedy nejsem jediný člověk zajímající se o filmové umění 20. století“, a aby své povzbudivé zjištění náležitě oslavil, vypálil do vzduchu plnou salvu ze svého vylepšeného dalekonosného plamenometu. 

Nechtě při tom rozdupal drobounký křehký stvol na svět se z hlíny prodírající jedné z letošních prvních sněženek. Sám by si teď dal spíš pivo než limonádu a hledaje nějakou hospodu, jeho pohled zamířil k nedalekým ještě doutnajícím budovám, z jejichž skeletu většinou nezbývalo už nic jiného, než obvodové zdivo do výše nejvíce několika metrů. Bylo to naprosto šílené a unáhlené, i kdyby se mezi nimi hospoda nacházela, byla neděle a podle platných zákonů nesměla být restaurační zařízení v tento sváteční den provozována. 

Začalo jemně krápat radioaktivním deštěm. Ze zvyku si nasadil plynovou masku, když si ale uvědomil, že jeho nemoc z ozáření mu stejně nedopřeje víc, než dva dny života, se zakroucením hlavy nad svoji sklerózou ji zase sundal. Přidal do kroku, aby dohnal své přátele a mohl se jich zeptat, kolik je vlastně hodin. Své digitálky zakoupené před několika lety v Banské Štiavnici naneštěstí někde ztratil. Než je však dohnal, přihodila se mu zvláštní příhoda, která velmi silně ovlivnila nadcházející půlden jeho dalšího života, a na kterou později často vzpomínal.