Kinin se blíží

Případná podobnost postav této povídky se skutečnými lidmi je je čistě náhodná. Četba povídky není vhodná pro citlivější čtenáře.  

Kinin ve svém tanku projížděl vesnicí. Nerad trávil čas zatáčením, a když to jen trochu šlo, vybíral si vždy tu nepřímější cestu. Ploty a zdi projížděl, stejně tak jako potoky nebo řeky, menší budovy odklízel z cesty střelbou. Jeho posádku tvořil ještě kulometčík Vávra mající za úkol likvidovat odpor, na který se dělo Kininova tanku zrovna nesoustředilo. Jednalo se často o vesničany, kteří se na tank snažili vrhat granáty nebo molotovovy koktejly a tím jeho jízdu zpomalit, či občasné pancéřovníky, majitelé příručních raketometů a podobné druhy střelců. Jméno dalšího muže posádky vlastně nikdo neznal, odjakživa se mu ale říkalo Tulipán a měl na starosti zejména nabíjení děla. Nutno dodat, že při průjezdech vesnicemi se tento muž posádky obvykle velmi zapotil. Tank měl vždy munice dost a Kinin se střelbou zásadně neotálel. Kinin sám potom tank řídil, také ovšem mířil a především mačkal spoušť tankového děla.   

Touto dobou v jiné vesnice vzdálené několik kilometrů pálil Arne v kamnech své nejmilejší a nejvzácnější obrazy, jejichž namalování mu dalo opravdu hodně práce. Když dopálil svůj poslední obraz, začal pomalu nabíjet svůj příruční kolt, aby provedl druhou část svého dnešního plánu. V tom se do světnice přiřítila jeho žena Anke podle zvláštního kouře stoupajícího z komína již tušící nějaké nepřístojnosti.

„Co se to tu pro pána krále děje? A kde jsou všechny obrazy?!“

„V kamnech“ klidně odvětil Arne. 

„Přeskočilo ti? Zbláznil ses? Vždyť jimi chceme zaplatit naše dluhy!“

„Nevím o tom, že by nebožtíci měli nějaké dluhy“ nenechal se Arne vyvést z míry.

„Co to proboha říkáš!? Jsi opilý nebo jsi dočista přišel o rozum!?“

„Kinin se blíží“ zněla Arneho odpověď.

Toto nečekala. Zatočila se ji hlava a musela si sednou na židli. Kinin se blíží. Co to vlastně znamená. Vždyť měl mít úředně nařízený haus arest za vykradení trafiky. Arne ho tenkrát u soudu potopil. Svědčil proti Kininovi a pomohl tak druhému obviněnému ke zproštění viny výměnou za dva pytle brambor. A teď je tedy Kinin najednou venku a bude se chtít mstít.

„Kinin se blíží a my to nepřežijeme!“ přišel teď o svůj klid Arne. „Víš co obvykle dělá svým nepřátelům? Vyrve jim z těla srdce a donutí je ho pozřít! Potom je rozčtvrtí nebo taky upálí nebo taky něco jiného, podle toho, na co má zrovna náladu!“ ječel a potil se Arne. „Nikdo mu neuteče. Ještě nikdy mu nikdo neutekl ani my mu neutečeme!“

Anke tupě zírala před sebe a mísil se v ní pocit děsu a naprosté zmatenosti.

„Ale já vím co udělat. Nedostane naše obrazy a nedostane ani nás. Když on přijde, my už tu nebudeme, nebudeme totiž vůbec nikde. Je to jediná cesta Anke. Přiveď děti.“

„Cože?“ probrala se teď. „To neuděláš Arne, to nemůžeš udělat!“

Arne pozvedl svůj kolt směrem k Anke. Ta vyskočila ze židle a chtěla utéct, jenže nebylo kam, Arne stál v cestě všem únikovým trasám, jak ke dveřím, tak k oknu. V tom oba dva ze dvora uslyšeli zděšené volání povědomých hlasů:

„Kinin se blíží! Kinin se blíží!“

Do místnosti rázem vpadly dvě osoby. V té době již skoro stoletý Osvald a hned za ním astmatik Kerndl, který nemohl popadnou dech. Arne byl teď vyvedený z míry, nemohl kontrolovat místnost plnou lidí, koltem mířícím na Anke ale nepohnul a jal se zmáčknout spoušť. Osvald okamžitě pochopil situaci. Nebyl by to první případ, kdy by se lidé pokoušeli uniknout před Kininem tímto způsobem. Stařec se nečekaně rychle vymrštil a vrhl se zběsile na Arneho. Povalil ho na zem a začal s ním zápasit. Už při skoku na Arneho vytáhl z holínky dýku a za nedlouho se mu ji podařilo vrazit Arnemu do břicha a poté ještě několikrát. Vyděšená Anke utekla do vedlejší místnosti k dětem a Kerndl se rozkašlal.

Kinin a jeho posádka odpočívali za vesnicí Chudákov, ze které po jejich průjezdu stoupal dým smrti. Tulipán jedl sýr a Vávra popíjel teplé mléko z remosky. Kinin naznal, že toto je ta správná chvíle, sundal si košili a vytasil svoji dýku, kterou si do hrudi vyryl na palec hluboký helvétský kříž – státní znak Švýcarska. Celou skupinu tvořili nadšení stoupenci švýcarského modelu státní sociální podpory. Tulipán sice tajně sympatizoval i s modelem francouzským, svým kamarádům ale nic neřekl, aby netrhal partu. Kinin dokonce tvrdil, že je jakýmsi vzdáleným bratrancem současného švýcarského prezidenta, což sice nebyla pravda, jeho přátelé mu to ovšem přesto věřili. Když nyní viděli, že má jejich velitel na hrudi krvavý švýcarský znak, jejich obdiv k němu ještě vzrostl a nadšení pro další plenění nabylo nových výšin.

„Uráááá!“ volali všichni jednohlasně.

„Děkuji ti Osvalde, zachránil jsi nám život“ projevovala mezi tím Anke vděk svému zachránci, zatímco koutkem oka pozorovala mrtvolu svého manžela „Ale co máme dělat teď? Kinin se blíží.“

„Stihl jsem tady s Kerndlem provést pár věcí, které vám pomohou. Především jsem ukradl Švormovi jeho jeepa a nějaké zásoby potravin. Sedněte do něj a ujíždějte směr Slovensko, Ukrajina, Rusko, Čína, pak sedněte na loď do Ameriky, odtud lodí do Afriky a pak další lodí do Evropy a vlakem zpět do Čech. To by mělo Kinina zmást.“      

Na to předstoupil před Osvalda velmi talentovaný syn Anky, teprve tříletý syn Cecil, který cítil, že se musí zhostit role nejstaršího muže rodiny, a přednesl mu svoji řeč.

„Osvalde, jménem celé rodiny ti děkuji za naši záchranu. Děkuji ti také za zajištění plánu, který nás má snad zachránit i v dobách budoucích. Nemohu ovšem opustit tělo mého otce, aniž by došlo k jeho řádnému pohřbení. Ano, otec nás chtěl zavraždit, jednal ale pod tíhou děsu z Kinina. Až do dnešního dne se o nás staral velmi dobře a zaslouží si proto přítomnost rodiny při svém pochování. Nemohu proto nyní odcestovat, aniž by se tak stalo.“

„Cecile, na to teď není čas!“ odporovala mu Anke. "Musíme okamžitě zmizet. A víš proč drahoušku? Protože Kinin se blíží.“

„Jeďte s Natašou a Babetou sami. Zůstanu zde, pochovám svého otce a potom vás doženu.“ nenechal se zlomit Cecil.  

„Jak chceš. Jsi už tříletý, nebudu ti nařizovat, co máš dělat. My ale jedeme.“ měla jasno Anke. Vzala pod paždí jedenácti měsíční Natašu, třinácti měsíční Babetu a zasedla za volant švormova jeepa. Osvald s Kenrlem jim pak z domu přibalili do kufru vozu několik nezbytností na cestu.

Kinin se s tankem blížil k vesnici, kde bydlela Anke s rodinou, když v tom uviděl stát na prašné silnici před vesnicí formálně oblečeného člověka s cylindrem. Zdálo se, že tento člověk vyhlíží právě Kininův tank. Dojel až k němu a zastavil se.

„Víme o vašem příjezdu Kinine a víme i, co hodláte v naší vesnici učinit. Jsem starostou této obce s názvem Nechlebov za ČSSD a jmenuji se Damián Sovička!“ hlásil ten člověk, načež vytáhl z kapsy jmenovací dekret do funkce starosty a mával jím směrem k tanku.

„Slyšte Kinine. Nechceme vám ve vašich záměrech nijak bránit. Máme k vám ale prosbu. Ve vsi se nemístně roztahuje bohatý sedlák Švorm. Nárokuje si politickou moc, nezískal ovšem politický mandát, a to je nepřípustné. Zbavte nás ho Kinine. Učiníte-li tak, obec vám přenechá veškerý švormům majetek včetně jeho tanku a vy vyrazíte dál silnější!“

Kinin nepotřeboval švormův majetek, jeho pole a usedlosti, neměl by na jeho správu či prodej čas, hodil by se mu ale další tank. Mohl by tak do služeb najmout další muže a stát se ještě neohroženějším. Také by se mohl na nějaký čas přidat k námezdnímu vojsku barona Pumiceho, který by za dva tanky jistě dobře zaplatil a z výdělku by pak mohl koupit tank třetí. Později by mohl ukořistit ještě tanky další, přidat k nim několik vzdušných pevností a vertebirdů a vytvořit si své vlastní přepadové vojsko. Kinin na Sovičkova slova nijak neodpověděl, vyslal ale Tulipána ke Švormově usedlosti v horní části vsi, aby ji podminoval a vyhodil do povětří.

Mezi tím objížděl Švorm se svým tankem pole, která hlídal před zloději. Doprovodem mu byli jeho dva dospělí synové. Roli kulometčíka zastával starší a zarputilejší Chlomke a nabíječem byl nemluvný Dušan. Švorm vyjížděl z pole na silnici a zamířil k vesnici. Do vesnice se nyní blížili dva tanky, ze západu Kinin a z východu Švorm. Ze západu do vesnice přicházel také Sovička, na horní konec vesnice mířil Tulipán a směrem na východ upalovalo z vesnice švormovo auto s Anke, Natašou a Babetou. Muselo se proto stát, že se Anke setkala s navracejícím se Švormem, který okamžitě zaregistroval, že jde o jeho vlastního jeepa, vydal proto pokyn Dušanovi, aby ládoval a namířil dělo přímo na Anke, která zabrzdila smykem.

„Švorme, máme vaše auto, přesto prosíme, abyste nás nezabíjel!“ zvolala Anke jedinou souvislou větu, která ji zrovna napadla.

„Anke, co to má znamenat. Nevzpomínám si, že bych vám kdy své auto půjčoval. Ty a Arne mi naopak dlužíte mnoho peněz a já stále čekám, že mi vrátíte alespoň část v obrazech!“

„Švorme, stala se hrozná věc, Kinin se blíží, musíme z vesnice okamžitě zmizet, půjčili jsme si tvoje auto, zanech nám jej. Řekni si cokoliv a vše ti splním, bude-li to v mých silách.“ počítala s nejhorším Anke.

Švorm zauvažoval. Kinin se blíží. To zase bude vyrvál. Anke ale musí být pěkně vyděšená a zoufalá. Mohu si nyní za auto říct mnohem víc, než je jeho skutečná hodnota.

„Anke, nechej si auto výměnou za to, že všechny tvé děti ke mně padnou nevratně do otroctví. Děvčata budou pracovat na poli, udržovat stáj v čistotě a starat se o domácnost. Cecil bude dělat těžké práce, musíme postavit mlýn, stodolu, vykopat kanály pro zavlažování a další věci.“

Anke napadlo, že děti by mohly být u Švorma v bezpečí, než se přežene uragán jménem Kinin. Stejně by je nedokázala uchránit, Kinin by si je našel kdekoliv na světě. Až ale přestane být Kinin ohrožením, například padne někde v boji, za pomoci Osvalda a Kendrla děti Švormovi ukradne a zmizí. Kinin bude pronásledovat Anke s přesvědčením, že má děti s sebou, nenapadne ho, že by je Anke ukryla zrovna u Švorma, čímž se posílí pravděpodobnost jejich přežití.           

„Dobře Švorme. Děti jsou Tvé“ odpověděla Anke a předala Natašu a Babetu Chlomkemu, který si pro ně k Anke přišel. „Cecil je stále u nás v domě. Najdeš ho tam.“

„Dobře Anke. Jeep je tvůj“ potvrdil transakci Švorm zjevně potěšen, že tak snadno přišel ke třem novým otrokům. Děti mohou začít pracovat od čtyřech let. Talentovaný Cecil bude moct klidně začít už ve svých třech.

Kinin dorazil k Arnemu domu. Byl si jistý tím, že doma nikdo není. Bylo jasné, že Arne od někoho dostal zprávu a Kininově propuštění a nyní bude již někde na útěku směr Slovensko, Ukrajina, Rusko, Čína, Amerika, Afrika, Evropa a Čechy. Kinin věděl, že je za pár dní dostihne, ještě nikdy mu nikdo neutekl. Jeho tank byl velice rychlý. Musel ovšem zařídit ještě jednu záležitost, a sice rozstřílet Arneho dům. Kinin velmi dbal na svoji pověst kruťase. K ní patřily i mnohé symbolické úkony a ničení domů jeho nepřátel byl jedním z nich. Kinin začal pálit a dům se hroutil. Pod tíhou střel se hroutil se víc a víc až za živa pohřbil Cecila, který v něm pohřbíval Arneho. Švorm střelbu slyšel již zdáli. Poznal, že jde o tank a bylo tedy jasné, že to pálí Kinin. Ve vsi žádné další tanky nebyly, sousedské účty si lidé vyrovnávali za pomoci granátů, pušek, min a také oblíbených nožů. Tank byla příliš drahá záležitost a obec byla chudá.

Švorm dojel až ke Kininovi a zařval: „Pohřbil jsi mi otroka Cecila, jestli mi ho nevrátíš, pak ty sám staň se mým otrokem!“.

Kinin sice neměl ponětí o tom, že právě zabil Cecila, přesto opáčil: „Cecil i celá Arneho rodina jsou moji a budu si s nimi dělat co chci! Pokud je ukrýváš, vydej je, je-li ti život milý!“    

Bylo jasné, že souboj je neodvratný. Vávra naskočil na místo chybějícího Tulipána a začal ládovat ty nejvýbušnější náboje. Chlomke předal Natašu i Babetu Dušanovi a jal se dělat to samé, co Vávra.

Mezi tím dokončil Tulipán podminovávání švormova domu, který ještě pro jistotu celý polil benzínem, aniž by si toho kdokoliv ze švormova služebnictva všiml. Tulipánovi aktivity si nevšimla ani jinak velmi všímavá švormova žena Gajka. Tulipán si zapálil cigaretu, hořící sirku odhodil na dům a utíkal pryč. Benzín chytl a spustil rozbušku mohutné nálože. Ozvala se rána, kterou od výstřelu z Aurory ještě nikdy nikdo neslyšel. Švormův dům vyletěl se vším, co v něm bylo, několik kilometrů vysoko, přičemž některé jeho lehčí části, jako například švormova sváteční paruka, dosáhly dokonce oběžné dráhy Země.

Švorm i jeho synové s úžasem zírali na tuto fantastickou petardu a nebyli schopni slova, pohybu ani myšlenky. Toho využil Kinin. Vypálil na nejméně opancéřované místo věže švormova tanku a trefil ho tak, jako ještě žádnou jinou věž před tím. Celá věž odletěla od zbytku tanku, ve vzduchu vzplála a ještě před dopadem spektakulárně vybouchla. Plameny sršely také z podvozku, ze kterého právě vylézal hořící Dušan marně pokoušející sám sebe uhasit. Kinin byl z toho pohledu potěšen, náladu mu ale kazilo pomyšlení, že vlastně přišel o švormům tank, o který měl zájem.

Teď proto musel Kinin za Sovičkou, aby si zjednal náhradu. Přijel až k jeho domu a místo zaklepání spustil Vávra kulometnou salvu na Sovičkovu zeď.

„Přejete si panstvo?“ koktal Sovička, protože již tušil problémy.

„Ano přejeme“ odpověděl zdvořile Kinin. „Zbavil jsem vás Švorma, vzal si s sebou do pekla ale i svůj tank. Ten jsem měl ale podle dohody dostat já. Co mi obec nabízí jako náhradu za něj?“

„Mno, rozumím, rozumím.“ přemýšlel co říct Sovička.

„Ale já nevím, pane Kinin. Jiný tank tu nemáme.“        

Potom v náhlém návalu hrůzy z toho, co s ním Kinin udělá, rozhodl se Sovička pro zoufalé řešení. Při zvolání: „Spaste mě nebesa!“ spolkl tabletu kyanidu a padl k zemi. Nyní hrozilo, že si Kinin zchladí zlost na celé obci. To celou dobu tušil její stařešina moudrý Osvald a jeho pomocník astmatik Kendrl, kteří se tu oba náhle objevili.

„Kinine, nemáme toho v Nechlebově mnoho, co bychom vám dali, abyste nás a naši obec ušetřil, snad naší nabídkou přesto nepohrdnete. Dáme se k vám, já a Kendrl, do služeb a pomůžeme vám najít Anke. Ona je jediná z celé Arneho rodiny živá, a o Arneho rodinu vám jde především. Naše pomoc vám ušetří týdny a možná i měsíce hledání. Berete?“

„Dobrá“ souhlasil Kinin.

Osvald a Kendrl si tedy vzali kola a vydali se na východ za Anke následování celou posádkou Kininova tanku, doplněnou již také o chybějícího Tulipána, který naskočil na návsi. Anke měla tou dobou asi půlhodinový náskok. Před chvílí uslyšela gigantický výbuch, a když se otočila zpět, viděla, že šlo o švormovo stavení. Aha, Kinin úřaduje, pomyslela si.

Byla teď na hlavní silnici na Českou Lípu, po které míjela tanky vracející se z obhlídek polí a z šarvátek mezi zemědělci. Některé za sebou měly zapřažena děla, kterými sedláci odstřelovali pole jiných sedláků v rámci konkurenčního zápolení o půdu a úrodu. Ten den proběhlo v okolí několik napalmových útoků a krajina podél silnice z větší části hořela. Ohnivé jazyky sahaly až na silnici, což bylo nebezpečné. Ačkoliv měla většina vozidel speciální ochranu v oblasti nádrží, tato ochrana nebyla nikdy úplně funkční a často se stávalo, že při průjezdu ohnivou zónou se vozidla vzněcovala a vybuchovala. Několik kilometrů před sebou Anke zrovna zahlédla ohnivý výbuch stejného typu jeepu, kterým jela ona. Anke ale příliš nemyslela na scény ve svém okolí, bylo jí smutno, věděla, že své děti možná již nikdy v životě nepotká a myslela i na svého manžela, který je chtěl jejich zastřelením zachránit před útrapami, které by je při marném útěku před Kininem očekávaly.

„Arne měl pravdu“, došlo náhle Anke. Cesta je příliš nebezpečná, před Kininem se stejně nedá utéct a není vůbec jisté, že děti budou u Švorma v bezpečí, zvlášť když už je teď podle výbuchu švormova domu jasné, že na něj Kinin začal útočit. Možná se již dostaly do Kininových drápů a ten s nimi teď provádí strašné věci. Musím se vrátit, a jestli je naleznu živé, zastřelím je a potom i sebe, jak si to přál milovaný Arne. Otočila vůz a vydala se na cestu zpět.

Kinin zastavil svůj tank nedaleko od Nechlebova. Byl velmi zmožený ze ztráty krve, kterou utrpěl, když si hluboce do hrudi vryl švýcarský státní znak. Od té doby prakticky neustále krvácel a na jeho silách to již bylo znát. Musel krev nějak zastavit a odpočinout si. Poslal Osvalda a Kendrla s koly napřed, sundal si zkrvavenou košili a začal si obvazovat tělo, ze kterého, jak se ukázalo, tekla krev proudem. Osvald a Kendrl uháněli na kolech z kopce, když náhle uviděli švormův jeep a v něm Anke, jak se vrací do vesnice. Oni i Anke sjeli na vedlejší, opuštěnou cestu.

„Anke, co se stalo, proč se vracíš?“ nechápal Osvald.

„Rozmyslela jsem se, jedu zastřelit své děti, pokud žijí. Přenechala jsem je Švormovi, ale nemá to smysl. U Švorma nebudou v bezpečí. Bude lepší, zemřou-li bezbolestně z rukou vlastní matky, než aby se dostaly do Kininových rukou, který by jim způsobil příšerná muka. Poté se oběsím, mám pro to již připravené lano, které jste nám při balení připravili na lov ryb. Pověz mi, co se stalo od našeho posledního setkání? Viděla jsem velký výbuch.“

„Všichni jsou mrtví Anke, tvé děti, švormova rodina a Sovička. Je mi to moc líto. My máme za úkol tě dopadnout a předat Kininovi, který jede kousek za námi. Pokud tak neučiníme, srovná celý Nechlebov se zemí.“ vysvětloval Osvald.

„Tak je to tedy“ vydechla Anke. „V tom případě konej svoji povinnost a předej mě Kininovi. Pro mě již nemá smysl žít a alespoň svojí obětí zachráním obyvatele Nechlebova.“

„Počkej Anke. Padneš-li za živa do rukou Kininovi, tvá muka budou obrovská. Nechlebovu pomůžeš, i když se Kininovi dostaneš do rukou mrtvá. Rozumíš mi?“ zeptal se Osvald, ale do očí se ji přitom nepodíval.

„Ano, rozumím a děkuji ti.“ Odpověděla Anke, vytáhla z kufru jeepu provaz a vyrazila k lesu.

„Počkej Anke, na věšení není čas, Kinin je hned za námi. Musíme použít pistoli.“ 

„Nemám pistoli“ sdělovala naléhavě Anke.

„Já také ne“ uvědomil si náhle nepříjemnou skutečnost Osvald.

„Ale já ano“ hihňal se jindy vždy zachmuřený Kendrl, který tím zachránil situaci.

Kendrl střelil Anke do spánku a pohodil pistoli kousek od ní. Potom si s Osvaldem sedli na zem a čekali na Kinina. Ten se již objevil s tankem na cestě a za nedlouho k nim dorazil.

„Takhle jsme ji tu našli Kinine. Nevíme co se stalo, buď ji někdo zastřelil nebo to udělala ona sama. Domníváme se, že se přihodilo spíš to druhé, vedle jejího těla je pohozená pistole, která ji patrně vypadla z rukou, poté, co se jí střelila do spánku.“

Kinin byl rozmrzelý. Z celé Arneho rodiny se mu nepodařilo zmocnit se nikoho živého, aby na něm mohl provést svá zvěrstva. „Nu což“ řekl si, „dějí se i horší věci, hlavně, že jsou všichni mrtví. Moje pomsta byla vykonána.“

„Vy dva“ obrátil se na Osvalda s Kendrlem „zmizte“.

A to oni udělali velice rádi. Vyrazili na kolech do kopce a za nedlouho zmizeli za horizontem šťastní, že se jim vlastně podařilo splnit úkol a Nechlebov zachránit.

Vávra s Tulipánem začali připravovat oheň a Kinin porcoval Anke. Byli všichni již velice vyhládlí a kanibalistická hostina jim přišla velmi vhod. Oheň zaplápolal, Tulipán s Vávrou si opékali kusy masa na lískových prutech, zatímco Kinin si nabodnul játra Anky na své příruční kopí, které pojmenoval ranhojič. Potřeboval se najíst právě jater, aby tím podpořil svoji krvetvorbu, protože krve mu kvůli jeho rituálnímu, jež si sám způsobil, zranění chybělo tolik, že byl na pokraji mdlob. Vávra popíjel teplé mléko z remosky a Tulipán k Ančinu masu přikusoval svůj odporný sýr.

Když dojedli a vydali se znovu na cestu, již se smrákalo. Provoz na hlavní silnici k České Lípě prořídl, tanky bylo ale stále čas od času vidět. Pokračovali nějakou dobu v cestě a Kinin stále přemýšlel, jak se nejlépe nějakého tanku zmocnit, když v tom si všiml, že jeden z nich odbočil na vedlejší cestu k zemědělské usedlosti. Kinin zastavil tank a vyslal hbitého Tulipána na obhlídku situace. Tentokrát musí obyvatele usedlosti zneškodnit, aniž by poškodil požadovaný tank, tedy nejlépe v noci, když nebude tank používán. Začal připravovat obléhací zbraně, granáty a raketomety. Uvidí se ještě, s jakými zprávami přijde Tulipán, předpokládá se ale, že s příchodem půlnoci s celou skupinou vyrazí do útoku.